O patosu

O patosu jsem sice nepřemýšlel tolik jako o klišé - klišé je koneckonců vděčnější téma. Ale v čase Vánoc vidíme kolem sebe spoustu věcí, které lze označit za patos a tak by myslím nebylo od věci zapřemýšlet i nad tímto fenoménem.

Patos opět patří zase mezi ta ošemetná slova, která každý používá a nikdo neumí vysvětlit. V recenzích a článcích často čteme, že nějaká kniha či film je "plná patosu" a že by "byla lepší, bez všeho toho patosu." Patosem se dnes myslí přecitlivělé nebo zbytečně vzrušené vyjádření. Slovník cizích slov patos definuje jako "vzletný, přehnaně vzrušený projev řečnický, umělecký aj.; přehnané dojetí, vášeň, citové vzrušení."

Dnes se tedy za patos označuje jakýkoliv projev, který je přehnaně citový. Ale odkud to slovo vlastně pochází a jaký byl jeho původní význam?

S tímto termínem poprvé přišel Aristoteles, který definoval tři typy přesvědčování (v řečnictví). Jde o logos, ethos a patos.

Logos - jde o přesvědčování na základě logických argumentů. Když se podíváme na dnešní reklamy, tak tam zrovna této formy moc nenajdeme (o politických proslovech ani nemluvě).

Ethos - tohle je přesvědčování na základě autority. Snaží se vás přesvědčit někdo, kdo je ve společnosti nebo pro vás osobně nějakou autoritou. Samozřejmě, že to nemusí být odborník v oboru, příkladem můžou být filmové hvězdy, které dělají reklamu na zubní pastu nebo sportovci, kteří vám doporučují koho volit.

Patos - apelace na city. Řečník se ve vás snaží vyvolat silné pocity, ať už jde o hněv, lásku nebo smích a na základě toho vás přesvědčit.

Patos tedy začínal jako prosté použití citů. Dnes by to v zásadě znamenalo, že patos je v každé scéně nebo pasáži, která vás rozesměje, u které jste napnutí, nervózní, smutní nebo u které se rozpláčete. V tom případě je ale patos téměř všude. Ale koneckonců na obecné apelaci na city není nic špatného. Každý herec je rád, když se mu podaří diváky rozesmát nebo rozplakat (pokud to tedy byl jeho původn úmysl, jestli chtěl herec díváky rozplakát a oni se smějí, tak to moc dobré není... a pokud je chtěl rozesmát a oni pláčou, tak to rovněž není zrovna nejideálnější)

Patos ve filmech nebo knihách mi asi příliš nevadí. Napadá mě film Zachraňte vojína Ryana, který byl plný patosu, ale ten patos nádherně dokresloval atmosféru celého filmu. Ukázal tak hrůzy války z hlediska prožitých pocitů a film podle mě jedině obohatil.

Samozřejmě, jsou zase filmy, které jsou na patosu založené, což rozhodně není dobré. Ale s ohledem na Aristotela radši ke slovu patos přidávám nějaké přídavné jméno. Nudný patos, zbytečný patos, trapný patos, přihlouplý patos... Patos jako takový nechávám na pokoji. Ten má svá využití.

Makes sense?