Rok 2009

Co říct v předvečer Silvestra k roku, ze kterého uplynulo už 364 dní? 2009... součet jednotlivých číslic nám dá dohromady 11... A to znamená... vůbec nic. No, ale 11 je fajn číslo. Prvočíslo dokonce.

Ne, vážně. Rok 2009 byl pro mě dobrý rok i když se mi to občas nezdálo. Párkrát jsem padl na hubu, ale to může říct kdokoliv o kterémkoliv roce, že.

Vydal jsem knihu. Po šesti letech psaní vyšla moje první knihy. A je to úžasný a nepopsatelný pocit. Stejně jako byl úžasný pocit na Festivalu fantazie, když probíhal křest a všichni mi začali tleskat. Teď jen aby mi to nestouplo do hlavy a nezačal jsem psát kraviny.

Hlavní a nejdůležitější věcí ale je, že jsem po dlouhé době opravdu šťastný. Ti, co mě znají, asi vědí proč. A je to krásný pocit. Poprvé za tři roky se takhle cítím. Předchozí tři Silvestry jsem měl takový nepříjemný pocit. Člověk se směje s přáteli, vtipkuje, ale v hloubi duše je mu smutno. Říká si "zase o rok starší... a zase větší ztroskotanec." Teď, v předvečer dalšího konce roku sedím u počítače a usmívám se. Nevím, co mi přinese budoucnost. Nevím, jak dlouho to štěstí vydrží. Ale poprvé po mnoha letech cítím naději. A teď - v téhle chvíli - jsem šťastný a spokojený a do roku 2010 hledím optimisticky.

Všem, co sem občas přijdete, přeju jenom to nejlepší do roku 2010. Ať se vám splní všechno, co si myslíte, že vám chybí ke štěstí. A ještě něco navíc.

Dobře my!

Jak se odevzdává rukopis

Psaní nové knihy jsem dokončil už koncem srpna, ale potom přišlo na řadu čtení, opravování, betareadeři a vytváření finální verze (ve které stejně zůstala spousta chyb, ale ve finálně finální už snad nebudou) Patlal jsem se s tím dlouho, déle než bych měl, a tak jsem byl nucen nakladatele požádat, ať mi dá deadline. Koneckonců jsem student a když vím, že mám něco odevzdat 8. prosince, tak to prostě odevzdám 8. prosince, ať tak či onak...

Tak se tedy stalo, že se deadline stanovil na úterý 8. prosince... a proto jsem mu to donesl s dvoudenním zpožděním.

Poslední korektury jsem dokončil ve tři hodiny ráno a následující den doupravil několik maličkostí. A pak jsem začal tisknout. Původně jsem plánoval tisknout ve škole, abych všechny nasral, neboť máme na celou budovu (a cca 600 studentů) jedinou funkční tiskárnu. Ale nakonec jsem se rozhodl tisknout doma. Začal jsem ve čtyři odpoledne... a protáhlo se to na hodinu a půl. Inu vytisknout 336 stran chvíli trvá, no :-)

Ale potom jsem nestíhal. Nakladatel psal, že bude na místě setkání (v nejmenované pražské hospodě) mezi pátou a šestou, a já dokončil tisk v půl šesté. Pomohla mi maminka, která zrovna přijížděla domů, a tak jsem rychle skočil do auta a požádal ji, jestli by mě nehodila někam na metro nebo na tramvaj. Máma se ukázala být jako zdatný řidič a i tramvaj úspěšně předhodila, když nám ujela před nosem. Na příští zastávce jsem nastoupil a měl jsem i několikavteřinovou časovou rezervu.

V hospodě byl nakladatel a jeho kolegové ve více či méně podnapilém stavu. Viděl jsem smlouvu a když jsem si ji pročítal, Vládě Kejval mi hučel do ucha "Podepíííš! Podepíííš! Tak ty nám nepodepííííšeš?" Později padaly hlášky typu:
"Tak dobrá, já to podepíšu! Ke všemu se přiznávám! Ke všemu! Já s tím Slánským spolupracoval."

nebo

"Tady to podepiš, ať spřátelená vojska můžou konečně přijet. Toho, že je to v azbuce, si nevšímej!"

Potom proběhlo předání smluv, rukopisu a zálohy... kterou jsem hamižně pečlivě přepočítal a na jednu bankovku jsem se podíval proti světlu, což Vláďa Kejval okomentoval slovy: "Hezky to Egon tiskne, co? On to umí dobře!"

Potom ještě dal kdosi kolovat fotky z asi 18 let starého conu, na kterých byl mimo jiné můj nakladatel... a měl na sobě kimono a v každé ruce třímal krátký meč.

Takže zhruba takhle probíhá předávání rukopisu. Pokud si někteří z vás představovali celý proces jako něco velice honosného v nóbl kavárně doprovázené usrkáváním dobrého vína, kde se smlouva podepisuje starobylým brkem na ručním papíře a kde lidé rozebírají možný obchodní potenciál nově vzniklého veledíla... tak... no... doufám, že jsem vás moc nezklamal.