Sawmill 2010

O víkendu proběhl už druhý výcvikový tábor na Sawmillu, tentokrát s názvem Pre-Deployment Exercise. Členové HMS Phantomu se opět navlékli do uniforem, vyfasovali zbraně a pod dozorem mariňáků si zkoušeli dosud skryté aspekty vojenského života. Nešlo jenom o kropení se airsoftovými zbraněmi, ale také o nácvik pořadovek, nauku postupu ve formaci a o pojídání vojenských přídělů MRE.

Ale pěkně popořádku, aby ten report byl správně dlouhý a nudný.

Na Sawmill jsem vezl máminým autem kromě sebe ještě Foxe, Blancu, Dragon Lorda a Cábu. Naše výprava začínala v podzemních garážích Tesca, kde jsme nějakou dobu hráli Tetris a snažili se do Peugeotu 307 nacpak veškerou naši bagáž včetně dvou pušek a jednoho kulometu (který nakonec skončil mezi Foxovýma nohama).

Sawmill je bývalá pila a hlavní budovu tvoří jakási chalupa, kam jsme si dali většinu věcí. V přízemí je kuchyňka a jídelna, takzvaný Pirates Bar, kde jsme jedli. Spali jsme ve velkém vojenském stanu á la MASH. Po příjezdu jsme si také sami sestavovali vojenská lužka, přičemž jsem zalitoval, že jsem si jako malý nehrál s Merkurem. Páteční večer se spustil velký déšť (v Plzeňském kraji, kde se Sawmill odehrával, opět nastalo nebezpečí povodní). Fasovaly se uniformy a Twombly celý večer několikrát lítal sem a tam do deště do skladu pro naše uniformy. Spoustě lidí hadry sedly až na druhý nebo třetí pokus.

Ještě před akcí někteří lidé vyjádřili neochotu přistoupit na překvapivý ranní budíček (koneckonců byla mezi námi spousta programátorů, kteří "dopoledne" považují za sprosté slovo). Já se ale vzbudil někdy kolem půl šesté a byla mi zima (neprozřetelně jsem se na noc vysvlékl do trička a spodního prádla a do spacáku docela táhlo) Asi do šesti jsem zkoušel zabrat a pak jsem se na to vykašlal, vstal, oblékl se a šel do Pirates Baru a zjistil jsem, že jsem zdaleka nevstal jako první. Do hodiny jsme na snídani byli už skoro všichni.

Následoval výdej zbraní a pak se šlo na střelnici, kde jsme se naučili se zbraněmi zacházet a potom jsme byli rozděleni do fireteamů.

Rozdělení bylo následující:

Cába - velitel družstva (tzn. Squad Leader, ostatní funkce budu pro jistotu psát rovnou anglicky)

Fire Team Alpha
Darai - Fire Team Leader
Land - Automatic Rifleman
Jarmom - Assistant Automatic Rifleman
Mirek - Rifleman

Fire Team Bravo
Dragon Lord - Fire Team Leader
Honza - Automatic Rifleman
Johnak - Assistant Automatic Rifleman
Major - Rifleman

Fire Team Charlie - Band of Sisters
Maril - Fire Team Leader
Táňa - Automatic Rifleman
Blanca - Assistant Automatic Rifleman
Torli - Rifleman

Machine Gun Team
Revan - Machine Gun Team Leader
Fox - Gunner
Sammael - Ammo Man (resp. Woman :-) )
Shorty - Gunner
Bondy - Ammo Man

Nejdřív jsme prošli několikrát celou oblast a učili se signály a rozkazy. Potom přišel na řadu... oběd. Jedli jsme vojenské příděly MRE (Meal Ready to Eat... i když někteří tomu říkají Meal Refused by Enemy nebo dokonce Meal Refusing to Exit... nicméně proti tomu poslednímu označení se ohradil Twombly s tím, že některá MRE naopak odcházejí docela rychle). Já si vyfasoval balíček MRE číslo 6, kuře s nudlemi a zeleninou. Překvapilo mě, jak to bylo dobré. Půl roku v kuse bych to sice jíst nechtěl, ale nebylo to vůbec špatné. Ohřívání za pomocí vody a divné chemikálie se mi povedlo a jídlo bylo docela teplé. V každém MRE balíčku je i spousta bonusů, jako čokoláda, kafe, džus á la Tang nebo krekry s pomazánkou. Já vyfasoval dokonce i M&Msky.

MRE džus s velice přírodní barvou. Ve tmě svítil.

Odpoledne se šlo do akce. Mariňáci nám hráli nepřítele (mariňáci patřili do reenactingové jednotky 2/8. K nim se přidal ještě Twombly, Marika a také náš fireteam těžkých zbraní). Jeden tým dobýval bunkr a druhý ho měl bránit. Náš fireteam Bravo měl jít skrz pole. Výstřel z neznáma zabil Honzu, čímž se ze mě stal nový automatic rifleman. Major zmizel kamsi dopředu na průzkum a já s Dragonem jsme zůstali trčet v poli. Vzpomínám si, že jsem sejmul Sammael, která hlídala na posedu a potom se k nám připojili Maril a Cába. Dragon šel kamsi dopředu a naznačil nám, ať čekáme. A potom jsem ho už neviděl. Cába to někdy koupil a odešel a potom to za mnou koupila i Maril. Svou "smrtí" mi zachránila "život", protože podle pravidel zvedla zbraň a postavila se, čímž se ocitla mezi mnou a nepřátelským střelcem, který na ni začal křičet, ať uhne.

V tu chvíli jsem to zalomil do křoví a sporadicky střílel, zatímco nepřítel opětoval palbu. Jak jsem se později dozvěděl, občas z křoví vykoukl můj klobouček nebo rameno a tak do té oblasti poslali dávku. Já zalezl ještě hlouběji do křoví a tam se prostě posadil na zadek. Nikdy mě nenapadlo, že v taktickém boji na úrovni fireteamů využiju Clausewitze, ale když jsem seděl v tom křoví, tak jsem si vzpomněl na citát "válku vedou lidé". A tak jsem pohodlně seděl asi čtvrt hodiny a čekal, že to mého protivníka přestane bavit nebo se unaví ve snaze pořád držet pozornost.

Nakonec jsem se odvážil vylézt ven a zamířil k bunkru, kde už nikdo nebyl a tak jsem vlezl do posedu nad bunkrem, ze kterého jsem chtěl mít přehled o zbývajících protivnících. Jaksi jsem ale nepochopil, že hra se vyhraje tím, že útočící tým (tzn. my) vleze do bunkru. Takže jsem asi pět minut seděl nad bunkrem a kempoval, k velkému roztrpčení lidí, kteří mě pozorovali z mrtvoliště. Nakonec do bunkru vlezl Major, který situaci pozoroval ze křoví (a zprvu ho také nenapadlo vlézt do bunkru).

Ve druhé hře jsme my byli ti nebožáci, co bránili bunkr a mariňáci útočili. S Dragonem jsme se schovali kamsi do křoví a já si liboval, jakou mám úžasnou pozici pro přepadení ze zálohy. Bohužel si toho byli vědomi i protivníci a tak kolem mě vůbec nešli. Místo toho šli skrz zatopenou strouhu, odkud nás postupně všechny vykropili. Já si pamatuju, jak jsem se kryl za vrbou a slyším jenom: "...je tak někde za vrbou, vidím klobouček." Nakonec mě dostal Twombly do ramene ranou z manuální M-16ky (tzn. po každém výstřelu nutno natáhnout).

V paměti mi utkvěl památný běh Ivana, jednoho z mariňáků. Těžko se to popisuje, tak přidám obrázovou dokumentaci.

Běžíme, běžíme! A JUMP!
Žbluňk!

Večer se grilovalo maso a tak po různu se kecalo o všem možném. V rádiu hráli jednu z "těch našich" (konkrétně YMCA od Village People) a tak jsem zatančil na stole u barového pultu. Zasvěcení pochopí... a ti, kdo ne, mají štěstí.

Spát jsem tentokrát šel nabalený a spalo se mi podstatně líp. Ráno nás Twombly s Revanem vzbudili vojenským budíčkem (který mi zase tolik nevadil, vzhledem k tomu, že můj normální budík na mobilu je námořní siréna "General Quarters" :D ). Po snídani jsme cvičili pořadovky, což nám vydrželo pomalu na několik hodin, ale byla to sranda (i když jsem mrvil, co se dalo). Po obědě jsme procházeli střeleckou dráhu, které jsem provizorně říkal "tutorial". Po jednom jsme s puškou probíhali vytyčenou trasou a stříleli na cíle, které byly označené červeně. Po cestě byla i zeleně označené cíle, které představovali civilisty. Do těch jsme střílet neměli (i když téměř každému se podařilo nějakého civila alespoň jednou trefit a Darai trhl rekord, když sejmul všechny civilisty a žádného nepřítele). Počítaly se zásahy i čas, za který člověk dráhu uběhl. Většina lidí měla buďto dobrý čas něbo dobré střelecké výsledky (aneb buďto utíkám nebo mířím... já byl spíš ten, co utíka). Výjimkou byl Dragon Lord, který měl velmi dobré skóre v obou kategoriích.

Na závěr Sawmillu jsme ještě za pomoci majitele Petra Fencla a jeho rodiny složili stan (což byla taková velká kolektivní Pat a Mat operace) a potom jsme vyrazili do Sobína (Twombyho domovina na okraji Prahy) na večeři. Spustil se déšť, jeden z nejhorších za poslední týdny, a my se každý rozjeli jinam. Já odvezl Dragona a Blancu domů a potom jsem vyklopil Foxe u nás. Sawmill 2010 skončil.

Pro mě byl rozhodně lepší, než ten loňský. Už jenom proto, že jsem se nezmrzačil a už dva dny po akci mě žádné svaly nebolely. Nebylo sice tolik "běháme a kropíme", jako loni, ale zase jsem zažili jiné věci související s vojenstvím a vojenský život není jen o běhání a kropení. :-)

Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl, takže přikládám pár tematických obrázků:

Udatný velitel družstva Cába a zároveň "velitel střelby na úseku."

Moje maličkost s puškou od MacGyvera
Generál Patton

Naše stanové ležení
Formace Band of Sisters
"My name is corporal Cech... and I need me eight soldiers. We are going to be cruel to the Germans."
YMCA!

Inglourious Marines aneb naši instruktoři v krutopřísných pózách potom, co šli skrz zatopenou strouhu.

Co říci závěrem? Napadá mě jen jedna věc, ale nebude se vám líbit...

Em Áj Cí, Kej Í Váj, Em Ou Jů Es Í - MICKEY MOUSE! Mickey Mouse!

Bloodcon 2

Po čtyřech měsících konečně došlo na další Bloodcon. Skrze organizační skupinu na Facebooku a jinde jsme tentokrát udělali poněkud větší akci. Fani Honor Harringtonové z HMS Phantom jsme tentokrát rozšířili řady o jednoho Trekkieho, lolitku a několik civilistů. Dragon Lord byl sice za HMS Phantom ale měl svou uniformu z Battlestar Galacticy... čímž spadal do obou množin.


Akci nám poněkud zkomplikoval fakt, že byla sněhová kalamita, kvůli které jsme jednak přišli o fotografa, jež byl zasypán na Moravě, a všem to poněkud znepříjemnilo dopravu a možnosti kostýmů. Já byl nucen si vzít zimní boty, protože v polobotkách k uniformě jsem se půlmetrovým sněhem brodit opravdu nechtěl. Kirana měla v úmyslu vzít si kostým lolitky, ale neměla k tomu vysoké boty... a na lolitku by nejspíš byla zima i s botama. Rovněž Major, který ač je nedárce, chtěl přijít ve zbroji stormtroopera jako morální podpora, nemohl dorazit kvůli velkému mrazu, který by zbroj mohl zničit.

Pro mě akce začala už den předtím - v pondělí - kdy mě jednak v sedm ráno telefonicky vzbudil Major s tím, že dorazí trochu později, protože má zasypané auto. Jemně jsem mu vysvětlil, že se jde až o den později a šel zase spát. Večer jsem přivítal Cábu, který u mě nocoval, aby nemusel brzo ráno jet z Kladna do Krče. Patrik mě také varoval, že možná nebude moct dorazit kvůli zasněžené cestě na Moravu, což v pondělí potvrdil. Na funkci hlavního fotografa nastoupil Honzaf, kterému chci ještě jednou moc poděkovat. Neznám mnoho lidí, kterým byste v deset večer zavolali s tím, jestli by nechtěli druhý den v osm ráno jít fotit, a oni by vám na to kývli. :-)


V Den D se nás před nemocnicí sešlo deset i s Honzafem. Konečně složení dárců bylo tedy takovéto:
Johnak
Dragon Lord
Blanca
Inka
Cába
Fox
Xyll
Kirana
Teaz

Uvnitř už nás čekali a začali nás "odbavovat" Já se dočkal prvního zážitku záhy, když mi sestřička nemohla najít žílu na pravé ruce. A nebylo to nedostatečným zkoušením.


Dobrý zpráva byla, že všichni mohli darovat. A ostatním podle všeho žílu našli bez problémů.


Potom přišlo na řadu tradiční vyplňování dotazníků. Psacích potřeb byl ale nedostatek, na devět lidí pouze tři. Vyplňovat dotazník s 33,3333 % tužky je ošemetné.


A potom si nás po jednou mačala doktorká zvát k prohlídce a po prohlídce přišel samotný odběr.


Cába přemýšlel, čím ten odběr ozvláštnit...
A při své škodolibé povaze se rozhodl, že umře. Tím by totiž zdravotnice vyvedl notně z míry!
Přišlo na řadu i oblíbené focení s vlastní krví.


Kirana se s krví také nechala vyfotit.
...ale po chvíli jí začala chybět.
Ale přežila. Stejně jako Cába, který sice zemřel, ale rozhodl se stát se zombiem.

Jedna ze sester si nás chtěla vyfotit. Její dcera prý "před několika lety taky jezdila na tyhle akce" a chtěla by nás vidět, jak vypadáme. Na facebooku jsem podle jména zjisitl, že máme několik společných přátel. Svět je malý.

Na rozloučenou jsme sestřičkám dali placku s Mantichorou. Symbolem Královského Mantichorského loďstva.

A potom jsme už jen formálně opustili palubu.

Bylo to Bloody Awesome a jsem rád, že se nás sešlo tolik. Všem účastníkům moc děkuji. Příště nás třeba půjde ještě víc. Uvidíme na Bloodconu 3!

Bloodcon

Onehdá se mi v hlavě zrodil úchylný nápad. Jít darovat krev. Tak jsem poprvé učinil v únoru. Potom jsem šel ještě jednou a postupně se mi v hlavě zrodila ještě úchylnější myšlenka. Lidé pořádají pochody Prahou v kostýmech a uniformách, chodí v uniformách do kina, do divadla... Co takhle kdyby šli Harringtoňáci v uniformách darovat krev? Z toho vzešel první (a určitě ne poslední) Bloodcon, který se konal tohle úterý.

Účast bohužel nebyla moc velká. Z části proto, že hodně členů HMS Phantom nemohlo ze zdravotních důvodů a z části proto, že naši drsní mariňáci se bojí jehel. :-)

Nakonec jsem se této mise účastnil já, Dragon Lord, Blanca a Blančina sestra Inka. Uniformy jsme měli jenom já s Blankou, Dragon měl alespoň své BSG maskáče a baret. Také s námi šel fotograf Patrik, který celou akci dokumentoval.

V nemocnici z nás byly sestřičky docela vysmáté, ale byly hrozně milé.
Sestra: "A loď máte zaparkovanou za barákem?"
Johnak: "Tak nějak."
Blanca (šeptem): "Admirále, neměli bysme jim zopakovat, že jsme vesmírný námořnictvo?"
Johnak: "Hmm... ne, nebudeme jim to komplikovat."

Všem účastníkům děkuji, bylo to super a za 3-4 měsíce to určitě zopakujeme. Doufám, že ve větším počtu. :-)

Sawmill 2009 aneb Saganami Island Life Fire Exercise

Po měsících (ehm) příprav (ehm ehm) se členové klub HMS Phantom sdružujícího fanoušky spisovatele Davida Webera a Honor Harringtonové vydali na "polní cvičení." Ve stručnosti šlo o airsoftovou akci pořádanou v areálu Sawmill u Plzně. Nakonec se nás sešlo dvanáct z klubu plus čtyři přidružení mariňáci pod velením kapitána Jochmana.

V sobotu ráno jsme vyrazili. Doma jsem se navlékl do mundůru, který mi předešlého dne půjčil Twombly, obul si kanady (ke kterým maminka podomácku vyrobila gumičky na zachycení nohavic, aby neplandaly, za což ji patří můj velký dík) a vyrazil jsem na Střížkov k Maril, v jejímž autě jsem se měl tu čest vézt. Dorazila i Marika a společně jsme ve třech vyrazili na sraz s ostatními auty na Zličín. Na parkovišti už čekal Twombly, kapitán Jochman a další mariňák jméněm Richard, kterého jsem dosud nepoznal. Brzy jsme se sešli i s ostatními auty. Složení naší skupiny "pinas" bylo následující:

Papa Papa One - Maril, Marika a já
Papa Papa Two - Darai a Táňa
Papa Papa Three - Major a Sammael
Papa Papa Four - Blanca, Dragon Lord, Fox a Shorty
Papa Papa Five - kapitán Jochman, Twombly a Richard
Papa Papa Six - Land (jež se připojil až u Plzně)


Byl vysloven plán jet v konvoji, ale hned po první křižovatce jsme se rozdělili s tím a Maril vyrazila dál po dálnici následovaná svým bratrem Daraiem (kterýžto neměl navigaci ani žádné tušení kam se jede a spoléhal pouze na navigační schopnosti své sestry a její GPS). Ostatní jsme prý předjeli někde u pumpy, ale nakonec jsme na místo dojeli jen s mírným náskokem oproti ostatním.

Teď bych už možná mohl něco říct o dění na Sawmillu samotném. Koneckonců fakt, že jsme se na místo dopravili auty a že se cestou bral benzín vás asi moc nezaujme.

Přijeli jsme na místo a po uvítání jsme začali řešit několik organizačních věcí jako ubytování. K dispozici byl apartmán pro osm lidí a pak půda. Můj návrh, že ženský by měly být v apartmánu a zbývající tři místa by se zaplnily podle hodností, se setkal s úspěchem. Po ubytování jsme fasovali výstroj (kdo neměl vlastní) a zbraně (kdo neměl vlastní). Kapitán Jochman si nás nechal nastoupit do řady, řekl nám nějaké základní instrukce a potom jsme odpochodovali na cvičiště. Připojili se k nám ještě dva místní mariňáci ze Sawmillu, o kterých vím, že se jmenovali Ivan a Vojta.

Na cvičišti jsme byli seznámeni se základy bezpečného používání zbraní a zastříleli jsme si na terč. A potom přišlo cvičení ve fireteamech (palebný tým). Bylo nás 12 "nezkušených", když počítáme i Majora, který je sice zkušený airsofťák, ale pro tuto akci chtěl zůstat obyčejným malým vojáčkem. Kapitán nás rozdělil do tří palebných týmů bylo nám vysvětleno, jak se takový tým pohybuje. Velitel jde v čele a soustředí se na výseč před sebou, druhý v řádě se dívá nalevo, třetí napravo a čtvrtý jistí zadek. Když někdo objeví "kontakt," velitel tým zastaví a všichni se přikrčí a otočí se směrem ke kontaktu. Tento postup jsme se později snažili i aplikovat i když jsme jeli auty v konvoji. Zastavit auta při kontaktu by nebyl problém, ale otočit je na místě všechny vyznačeným směrem by asi nedělalo dobrotu :D

Složení palebných týmů bylo následující

Fireteam 1: Já, Sammael, Dragon Lord, Major
Fireteam 2: Fox, Shorty, Land a Darai
Fireteam 3: Maril, Marika, Blanca a Táňa - přezdívaný Band of Sisters. Tento fireteam si při prvních "operacích" vedl nejlépe. Kapitán je taky neustále chválil.

Na obědě nám kapitán Jochman ukázal svůj vojenský K příděl zabalený natolik důkladně, že vám vydrží i sto let... Řekl bych, že chuť tomu odpovídá, ale když jsem ochutnával, nepřišlo mi to tak špatné. Půl roku v kuse bych to jíst nechtěl, ale šlo to. Ochutnával jsem jen hlavní jídlo, příště musím vyzkoušet, jak chutná podobným způsobem zabalená čokoláda, ovoce a sušenka :)

A odpoledne se šlo "do boje" naostro. Naše dvanáctičlenné "bratrstvo neohrožených" stále na jedné straně a mělo projít polem a okolním prostorem a najít Twombyho, Richarda, Ivana a Vojtu, kteří na nás měli útočit. Takže dvanáct lidí, z nichž kromě majora nikdo v podobné akci ještě nebyl, stálo proti 4 zkušeným mariňákům.

Neprozíravě jsem se zeptal, kdo bude velet družstvu, myslel jsem, že Jochman, ale ten řekl, že bude pouze pozorovatel a ať si velení určíme sami... Během několika vteřin jsem byl navržen a hlasováním potvrzen jako velitel družstva a zároveň jako velitel fireteamu 1. Ale moc dobře jsem si nevedl. Z naší cesty polem si pamatuju, že jsem dvakrát zahučel do nějaké díry, potom se zepředu ozvala palba, Fox hlásil kontakt, mně chvíli trvalo, než jsem zareagoval... a po chvíli jsem "umřel." Stejně jako celý Foxův fireteam a většina mého. Jenom Band of Sisters přežila a pokračovala dál a podařilo se jim i vzít několik protivníku s sebou.

Při dalším pokusu převzal velení major a vedl si podstatně lépe. Šli jsme přes příkop s napůl vyschlým potůčkem. Když jsme narazili na nepřítele v nedalekém křoví zjistil jsem dvě zásadní věci. Za prvé: jsem hrozně unavenej. Za druhé: došla mi munice. Kombinace těchto dvou faktorů zapříčinila, že jsem v nadcházející přestřelce k moc velkému užitku nebyl... ale úspěšně jsem od svých přátel odlákal palbu tím, že jsem umřel. :D


Nastala chvíle oddechu, kdy většina z nás seděla vyflusaná na zemi, popíjela vodu, otírala si pot z čela a snažila se nějak vzpamatovat. Twombly a Richard nás po chvíli začali instruovat ve správném pohybu a koordinaci fireteamů, přičemž jsme omylem vlezli do nedalekého kukuřičného pole... a přilákala tak nelibou pozornost myslivců, kteří narozdíl od nás měli ostrou munici. No co, chybami se člověk učí. :-)

Další akce byla spočívala v bránění/dobývání bunkru. Rozdělili jsme se na dva osmičlenné týmy, bohužel si nepamatuju jejich přesné složení, tak snad se někdo ozve a pomůže mi si vzpomenout. V každém případě náš tým bránil jako první. Bylo to zdlouhavé (to obranna bývá) a pro mě to byla unikátní akce, protože to tuším byla jediná "mise", kterou jsem přežil :-) Zpestřením hlídání byl Darai a Táňa - oba již dávno mrtví - kteří k našemu bunkru přišli s tím, že máme smůlu, že na nás jdou dvě mrtvoly, protože "v nepřátelském týmu je nekromancer." Dalším zpestřením byl Major, který na začátku hry nebyl a dorazil s tím, že nám jde pomoct... a Land ho ze strážného posedu sejmul, takže Major šel zase pryč.

V druhém kole jsme my dobývali a druhý tým bránil. Pod vedením Richarda jsme v osmi lidech šli nejdřív do pole najít skryté předsunuté hlídky, což se nám povedlo a zlikvidovali jsme dva "nepřátele." Cestou zpět jsem se ale stal jednou ze ztrát, když jsem zahučel do díry těsně před lávkou, která vedla přes potok z pole zpět na cestu. Zapadl jsem jen jednou nohou a zvrknul jsem si kotník. Nevím, jak dlouho jsem tam trčel, pamatuju si jenom, že mě kdosi vytáhl a pak jsem se dostal na cestu, kde jsem si sedl na zem. Moc k užitku jsem už nebyl a tak jsem dal Majorovi svou pušku a on mi dal svou pistoli s tím, že mám zůstat tady. Musel jsem vypadat hodně směšně, jak jsem seděl na zadku uprostřed cesty s pistolkou v ruce. Po chvíli z křoví vylezla Sammael, ale už byla "zabitá" někým jiným, takže jsem ji mohl jenom pozdravit. Po chvíli jsem se odvážil zase vyrazit za ostatními. Nevím, jak se kolegové asi cítili, když viděli mou pajdavou maličkost, jak se blíží k jejich pozici. Nicméně jsem se pokusil přidat k útoku na bunkr a dokonce jsem skončil poslední z naší jednotky naživu... ale jenom chvilku, než jsem taky umřel.

A to už se stmívalo, tak jsme se vrátili do chaty. Vzpomínám si, že jsem měl mundůr úplně promočený a několikrát jsem litoval, že jsem si nevzal žádné náhradní tričko. Než uschlo, byl jsem nucen nějakou dobu pobíhat po budově nahoře bez. Nikdo si nestěžoval. :-)


Večer se šlo na večeři do nedaleké vesnice. Bylo to asi 15 minut chůze. Většina lidí šla, já pajdal. Byl hezký večer. Ve vesnici jsme došli do hospody. Samozřejmě, že nebyl dostatečně velký stůl a tak jsme s dovolením majitelů srazili několik stolů k sobě a vesele jsme se usadili... a někdy v té době nám personál oznámil, že nevaří, protože "nakupovat půjdou až v pondělí." Úžasné. :-)

Tak jsme šli zase zpátky na Sawmill s tím, že vezmeme auta a pojedeme někam jinam. Tak začala naše hladová anabáze s honbou za potravinami. Z jedné další restaurace nás vykázali, že prý nemají místo. Už bylo kolem desáté večer a mi projížděli Plzeň a hlad se stupňoval. Kapitánův vůz jel v čele a jen sám kapitán věděl kam. Seděl jsem v autě s Maril, Marikou a Dragon Lordem. Jednu chvíli jsme v Plzni projeli kolem pizzerie a čínské restaurace a oba podniky svítily. Naše reakce byly zhruba takové:
"Čína!"
"Pizza!"
"Já bych to otočil! Čína... dal bych si něco strašně nezdravýho!"
"Půlka může do Pizzy a půlka do Číny... dal bych si nudle."
"Já pizzu s olivama..."
Bohužel kapitán jel dál. Volal jsem Twombymu o zpozorované restauraci. Dobrá zpráva byla, že Twombly ji viděl taky. Špatná zpráva byla, že nebyl v kapitánově autě. Nakonec kapitán Jochman dojel k obchodnímu centru, kde byla velká cedule "MacDonald, otevírací doba 9-23." V tu chvíli došlo ke vzpouře a Maril se rozhodla zde zastavit ať už kapitán chce nebo ne. Říká se, že lidstvo dělí od revoluce tři chody... nám stačil jeden.

Při vystupování z auta jsem špatně šlápl a zvrknul si kotník podruhé. Na celé parkoviště tak byl slyšet můj výkřik a následná smršť nepříliš slušných slov. Ale hlad překonal bolest a tak jsem běžel přes parkoviště stylem "raněný generál běží přes palebnou linii." Mé rychlé hopkání muselo vypadat zajímavě. Uvnitř nás nezastavil ani nejedoucí eskalátor a jednoduše jsme ho vyběhli a s Dragon Lordem jsme dorazili k pultu MacDonalda jako první. Půl hodiny před zavírací dobou... a po celém dni bez většího jídla. Nikdy jsem nebyl tak rád za MacDonalda.

Když jsme se vrátili na Sawmill, byl jsem hodně unavený a chtěl jsem jít spát. Po sundaní kanad jsem zjistil, že můj kotník docela solidně natekl. Naše lodní doktorka to okomentovala slovy "hmm... to je blbý, no." Její inspirace doktorem Housem se holt nezapře, no :D Ujala se mě tedy Maril, přinutila mě si to namazat jakousi mastí a poradila mi, ať si na noc dám nohy nad úroveň hlavy. Dal jsem si pod ně tedy srolovanou karimatku. Taky mi nabídla, že kdyby se to v noci zhoršilo, mám ji klidně vzbudit a hodila by mě do nemocnice. Z toho jsem ještě teď docela naměkko a asi naruším svou image cynického hajzlíka, když řeknu, že jsem za tu nabídku Maril hodně vděčný. Ona je jeden z nejlaskavějších lidí, co znám.

Ráno do apartmánu naběhl Twombly s tím, že je budíček. Vzpomněl jsem si na Červeného trpaslíka a na "poplach prvního stupně skutečně v rekordním čase - jedna hodina čtyřicet tři minut." Nicméně jsem se pomalu oblékl a vyšel ven. Noha mi trochu splaskla a dokonce se mi podařilo ji narvat do boty. V kanadách bolela podstatně míň - je to lepší, než dlaha. :-)

Sammael, Major a Blanca odjeli už ráno. Zbytek nejprve nacvičoval pořadovky pod velením Twomblyho ("vlevóóó v bok!") a potom se zápasilo s takzvanými pugily. Jak to vypadalo je na fotce. Cílem bylo dostat protivníka na zem nebo z kruhu. Tuto kratochvíli jsem ale radši vynechal, protože jsem si nebyl s tou nohou pořád jistej a chtěl jsem se šetřit na odpolední střílení. A asi jsem udělal dobře, protože při Pugilech se spousta dalších lidí zmrzačila, včetně Mariky, která se vyhodila koleno. Po Pugilech odjel i kapitán Jochman a Richard.


Odpoledne se hrál Capture the Flag. Klasické schéma: dva týmy, každý má vlajku a snaží se ukrást vlajku soupeři. Tentokrát jsme se po "zabití" mohli znovu "narodit." Při jedné obraně vlajky jsem se snažil vyšplhat na strom, abych měl lepší rozhled. Se zvrknutým kotníkem a poměrně těžkým zadkem muselo mé šplhání vypadat poměrně směšně. Stejně jsem tam dlouho nevydržel a byl jsem sestřelen. Při další hlídce jsem zalezl do křoví odkud jsem měl na vlajku výhled. Zezadu mě však překvapil Ivan a vzájemně jsme na sebe vystřelili... a nikoho nic nezasáhlo. Chvíli jsme stáli a zírali na sebe a potom jsme usoudili, že jsme oba mrtví.


Mise pak nemohla být dokončena z několika vážných důvodů. Jednak, že začínalo pršet a taky proto, že už byli všichni unavení. Stane se, no. Šli jsem zpátky na Sawmill a balili jsme. Až opožděně jsme se dozvěděli, že je zde taková tradice, že všechny jednotky, které zde "blbnout" po sobě zanechají nějakou nášivku nebo odznak své jednotky, kterou majitel pověsí na zeď slávy (on to byl spíš trám slávy, ale to je jedno). Mantichorskou nášivku jsme s sebou bohužel neměli, tak jsem majiteli věnoval alespoň své frčky viceadmirála (které jsem pracně serval z límce svého mundůru) a Twombly daroval odznáček Královského mantichorského námořnictva.

Zpátky už jely jenom dvě auta, protože lidé odjížděli postupně. A auta tudíž byla podstatně plnější. S Maril a Daraiem u kormidla jsme dojeli do Sobína u Prahy, Twombyho domoviny, kde jsme se stavili na večeři. Bylo to výborné završení výborné akce. Darai mě potom vyhodil až u domu, za což mu jsem vděčný, protože jsem aspoň nemusel pajdat.


Doma jsem se naložil do vany a zjistil jsem, že mě bolí téměř všechno. Máma to okomentovala slovy: "A teď si představ, že by ses do tý vany nedostal půl roku." Ano, do armády bych asi nešel, pokud bych nemusel. Koneckonců, když člověk za víkend umře šestkrát, tak to není zrovna ideální doporučení pro službu v armádě :-)

Ale Sawmill byla skvělá akce a určitě ji budeme opakovat. Díky všem za účast a za skvělou atmosféru. Bylo to super! ;-)

Yes.

Good.