Still alive

Už jsem dlouho nenapsal žádný příspěvěk. Asi nebyl čas a ani moc myšlenky. Ale za poslední dva měsíce se mi stala spousta úžasných věcí a poprvé po hodně dlouhé době (asi třech letech) se cítím opravdu šťastný. Tak mi to věřte. :-)

Brzy sem hodín třeba report z nějaké akce nebo zase nějaké veselé fotky :-) Nebo se s vámi podělím o nějaké to občasné moudro nebo emo výlev :-)

Bloodcon

Onehdá se mi v hlavě zrodil úchylný nápad. Jít darovat krev. Tak jsem poprvé učinil v únoru. Potom jsem šel ještě jednou a postupně se mi v hlavě zrodila ještě úchylnější myšlenka. Lidé pořádají pochody Prahou v kostýmech a uniformách, chodí v uniformách do kina, do divadla... Co takhle kdyby šli Harringtoňáci v uniformách darovat krev? Z toho vzešel první (a určitě ne poslední) Bloodcon, který se konal tohle úterý.

Účast bohužel nebyla moc velká. Z části proto, že hodně členů HMS Phantom nemohlo ze zdravotních důvodů a z části proto, že naši drsní mariňáci se bojí jehel. :-)

Nakonec jsem se této mise účastnil já, Dragon Lord, Blanca a Blančina sestra Inka. Uniformy jsme měli jenom já s Blankou, Dragon měl alespoň své BSG maskáče a baret. Také s námi šel fotograf Patrik, který celou akci dokumentoval.

V nemocnici z nás byly sestřičky docela vysmáté, ale byly hrozně milé.
Sestra: "A loď máte zaparkovanou za barákem?"
Johnak: "Tak nějak."
Blanca (šeptem): "Admirále, neměli bysme jim zopakovat, že jsme vesmírný námořnictvo?"
Johnak: "Hmm... ne, nebudeme jim to komplikovat."

Všem účastníkům děkuji, bylo to super a za 3-4 měsíce to určitě zopakujeme. Doufám, že ve větším počtu. :-)

Sawmill 2009 aneb Saganami Island Life Fire Exercise

Po měsících (ehm) příprav (ehm ehm) se členové klub HMS Phantom sdružujícího fanoušky spisovatele Davida Webera a Honor Harringtonové vydali na "polní cvičení." Ve stručnosti šlo o airsoftovou akci pořádanou v areálu Sawmill u Plzně. Nakonec se nás sešlo dvanáct z klubu plus čtyři přidružení mariňáci pod velením kapitána Jochmana.

V sobotu ráno jsme vyrazili. Doma jsem se navlékl do mundůru, který mi předešlého dne půjčil Twombly, obul si kanady (ke kterým maminka podomácku vyrobila gumičky na zachycení nohavic, aby neplandaly, za což ji patří můj velký dík) a vyrazil jsem na Střížkov k Maril, v jejímž autě jsem se měl tu čest vézt. Dorazila i Marika a společně jsme ve třech vyrazili na sraz s ostatními auty na Zličín. Na parkovišti už čekal Twombly, kapitán Jochman a další mariňák jméněm Richard, kterého jsem dosud nepoznal. Brzy jsme se sešli i s ostatními auty. Složení naší skupiny "pinas" bylo následující:

Papa Papa One - Maril, Marika a já
Papa Papa Two - Darai a Táňa
Papa Papa Three - Major a Sammael
Papa Papa Four - Blanca, Dragon Lord, Fox a Shorty
Papa Papa Five - kapitán Jochman, Twombly a Richard
Papa Papa Six - Land (jež se připojil až u Plzně)


Byl vysloven plán jet v konvoji, ale hned po první křižovatce jsme se rozdělili s tím a Maril vyrazila dál po dálnici následovaná svým bratrem Daraiem (kterýžto neměl navigaci ani žádné tušení kam se jede a spoléhal pouze na navigační schopnosti své sestry a její GPS). Ostatní jsme prý předjeli někde u pumpy, ale nakonec jsme na místo dojeli jen s mírným náskokem oproti ostatním.

Teď bych už možná mohl něco říct o dění na Sawmillu samotném. Koneckonců fakt, že jsme se na místo dopravili auty a že se cestou bral benzín vás asi moc nezaujme.

Přijeli jsme na místo a po uvítání jsme začali řešit několik organizačních věcí jako ubytování. K dispozici byl apartmán pro osm lidí a pak půda. Můj návrh, že ženský by měly být v apartmánu a zbývající tři místa by se zaplnily podle hodností, se setkal s úspěchem. Po ubytování jsme fasovali výstroj (kdo neměl vlastní) a zbraně (kdo neměl vlastní). Kapitán Jochman si nás nechal nastoupit do řady, řekl nám nějaké základní instrukce a potom jsme odpochodovali na cvičiště. Připojili se k nám ještě dva místní mariňáci ze Sawmillu, o kterých vím, že se jmenovali Ivan a Vojta.

Na cvičišti jsme byli seznámeni se základy bezpečného používání zbraní a zastříleli jsme si na terč. A potom přišlo cvičení ve fireteamech (palebný tým). Bylo nás 12 "nezkušených", když počítáme i Majora, který je sice zkušený airsofťák, ale pro tuto akci chtěl zůstat obyčejným malým vojáčkem. Kapitán nás rozdělil do tří palebných týmů bylo nám vysvětleno, jak se takový tým pohybuje. Velitel jde v čele a soustředí se na výseč před sebou, druhý v řádě se dívá nalevo, třetí napravo a čtvrtý jistí zadek. Když někdo objeví "kontakt," velitel tým zastaví a všichni se přikrčí a otočí se směrem ke kontaktu. Tento postup jsme se později snažili i aplikovat i když jsme jeli auty v konvoji. Zastavit auta při kontaktu by nebyl problém, ale otočit je na místě všechny vyznačeným směrem by asi nedělalo dobrotu :D

Složení palebných týmů bylo následující

Fireteam 1: Já, Sammael, Dragon Lord, Major
Fireteam 2: Fox, Shorty, Land a Darai
Fireteam 3: Maril, Marika, Blanca a Táňa - přezdívaný Band of Sisters. Tento fireteam si při prvních "operacích" vedl nejlépe. Kapitán je taky neustále chválil.

Na obědě nám kapitán Jochman ukázal svůj vojenský K příděl zabalený natolik důkladně, že vám vydrží i sto let... Řekl bych, že chuť tomu odpovídá, ale když jsem ochutnával, nepřišlo mi to tak špatné. Půl roku v kuse bych to jíst nechtěl, ale šlo to. Ochutnával jsem jen hlavní jídlo, příště musím vyzkoušet, jak chutná podobným způsobem zabalená čokoláda, ovoce a sušenka :)

A odpoledne se šlo "do boje" naostro. Naše dvanáctičlenné "bratrstvo neohrožených" stále na jedné straně a mělo projít polem a okolním prostorem a najít Twombyho, Richarda, Ivana a Vojtu, kteří na nás měli útočit. Takže dvanáct lidí, z nichž kromě majora nikdo v podobné akci ještě nebyl, stálo proti 4 zkušeným mariňákům.

Neprozíravě jsem se zeptal, kdo bude velet družstvu, myslel jsem, že Jochman, ale ten řekl, že bude pouze pozorovatel a ať si velení určíme sami... Během několika vteřin jsem byl navržen a hlasováním potvrzen jako velitel družstva a zároveň jako velitel fireteamu 1. Ale moc dobře jsem si nevedl. Z naší cesty polem si pamatuju, že jsem dvakrát zahučel do nějaké díry, potom se zepředu ozvala palba, Fox hlásil kontakt, mně chvíli trvalo, než jsem zareagoval... a po chvíli jsem "umřel." Stejně jako celý Foxův fireteam a většina mého. Jenom Band of Sisters přežila a pokračovala dál a podařilo se jim i vzít několik protivníku s sebou.

Při dalším pokusu převzal velení major a vedl si podstatně lépe. Šli jsme přes příkop s napůl vyschlým potůčkem. Když jsme narazili na nepřítele v nedalekém křoví zjistil jsem dvě zásadní věci. Za prvé: jsem hrozně unavenej. Za druhé: došla mi munice. Kombinace těchto dvou faktorů zapříčinila, že jsem v nadcházející přestřelce k moc velkému užitku nebyl... ale úspěšně jsem od svých přátel odlákal palbu tím, že jsem umřel. :D


Nastala chvíle oddechu, kdy většina z nás seděla vyflusaná na zemi, popíjela vodu, otírala si pot z čela a snažila se nějak vzpamatovat. Twombly a Richard nás po chvíli začali instruovat ve správném pohybu a koordinaci fireteamů, přičemž jsme omylem vlezli do nedalekého kukuřičného pole... a přilákala tak nelibou pozornost myslivců, kteří narozdíl od nás měli ostrou munici. No co, chybami se člověk učí. :-)

Další akce byla spočívala v bránění/dobývání bunkru. Rozdělili jsme se na dva osmičlenné týmy, bohužel si nepamatuju jejich přesné složení, tak snad se někdo ozve a pomůže mi si vzpomenout. V každém případě náš tým bránil jako první. Bylo to zdlouhavé (to obranna bývá) a pro mě to byla unikátní akce, protože to tuším byla jediná "mise", kterou jsem přežil :-) Zpestřením hlídání byl Darai a Táňa - oba již dávno mrtví - kteří k našemu bunkru přišli s tím, že máme smůlu, že na nás jdou dvě mrtvoly, protože "v nepřátelském týmu je nekromancer." Dalším zpestřením byl Major, který na začátku hry nebyl a dorazil s tím, že nám jde pomoct... a Land ho ze strážného posedu sejmul, takže Major šel zase pryč.

V druhém kole jsme my dobývali a druhý tým bránil. Pod vedením Richarda jsme v osmi lidech šli nejdřív do pole najít skryté předsunuté hlídky, což se nám povedlo a zlikvidovali jsme dva "nepřátele." Cestou zpět jsem se ale stal jednou ze ztrát, když jsem zahučel do díry těsně před lávkou, která vedla přes potok z pole zpět na cestu. Zapadl jsem jen jednou nohou a zvrknul jsem si kotník. Nevím, jak dlouho jsem tam trčel, pamatuju si jenom, že mě kdosi vytáhl a pak jsem se dostal na cestu, kde jsem si sedl na zem. Moc k užitku jsem už nebyl a tak jsem dal Majorovi svou pušku a on mi dal svou pistoli s tím, že mám zůstat tady. Musel jsem vypadat hodně směšně, jak jsem seděl na zadku uprostřed cesty s pistolkou v ruce. Po chvíli z křoví vylezla Sammael, ale už byla "zabitá" někým jiným, takže jsem ji mohl jenom pozdravit. Po chvíli jsem se odvážil zase vyrazit za ostatními. Nevím, jak se kolegové asi cítili, když viděli mou pajdavou maličkost, jak se blíží k jejich pozici. Nicméně jsem se pokusil přidat k útoku na bunkr a dokonce jsem skončil poslední z naší jednotky naživu... ale jenom chvilku, než jsem taky umřel.

A to už se stmívalo, tak jsme se vrátili do chaty. Vzpomínám si, že jsem měl mundůr úplně promočený a několikrát jsem litoval, že jsem si nevzal žádné náhradní tričko. Než uschlo, byl jsem nucen nějakou dobu pobíhat po budově nahoře bez. Nikdo si nestěžoval. :-)


Večer se šlo na večeři do nedaleké vesnice. Bylo to asi 15 minut chůze. Většina lidí šla, já pajdal. Byl hezký večer. Ve vesnici jsme došli do hospody. Samozřejmě, že nebyl dostatečně velký stůl a tak jsme s dovolením majitelů srazili několik stolů k sobě a vesele jsme se usadili... a někdy v té době nám personál oznámil, že nevaří, protože "nakupovat půjdou až v pondělí." Úžasné. :-)

Tak jsme šli zase zpátky na Sawmill s tím, že vezmeme auta a pojedeme někam jinam. Tak začala naše hladová anabáze s honbou za potravinami. Z jedné další restaurace nás vykázali, že prý nemají místo. Už bylo kolem desáté večer a mi projížděli Plzeň a hlad se stupňoval. Kapitánův vůz jel v čele a jen sám kapitán věděl kam. Seděl jsem v autě s Maril, Marikou a Dragon Lordem. Jednu chvíli jsme v Plzni projeli kolem pizzerie a čínské restaurace a oba podniky svítily. Naše reakce byly zhruba takové:
"Čína!"
"Pizza!"
"Já bych to otočil! Čína... dal bych si něco strašně nezdravýho!"
"Půlka může do Pizzy a půlka do Číny... dal bych si nudle."
"Já pizzu s olivama..."
Bohužel kapitán jel dál. Volal jsem Twombymu o zpozorované restauraci. Dobrá zpráva byla, že Twombly ji viděl taky. Špatná zpráva byla, že nebyl v kapitánově autě. Nakonec kapitán Jochman dojel k obchodnímu centru, kde byla velká cedule "MacDonald, otevírací doba 9-23." V tu chvíli došlo ke vzpouře a Maril se rozhodla zde zastavit ať už kapitán chce nebo ne. Říká se, že lidstvo dělí od revoluce tři chody... nám stačil jeden.

Při vystupování z auta jsem špatně šlápl a zvrknul si kotník podruhé. Na celé parkoviště tak byl slyšet můj výkřik a následná smršť nepříliš slušných slov. Ale hlad překonal bolest a tak jsem běžel přes parkoviště stylem "raněný generál běží přes palebnou linii." Mé rychlé hopkání muselo vypadat zajímavě. Uvnitř nás nezastavil ani nejedoucí eskalátor a jednoduše jsme ho vyběhli a s Dragon Lordem jsme dorazili k pultu MacDonalda jako první. Půl hodiny před zavírací dobou... a po celém dni bez většího jídla. Nikdy jsem nebyl tak rád za MacDonalda.

Když jsme se vrátili na Sawmill, byl jsem hodně unavený a chtěl jsem jít spát. Po sundaní kanad jsem zjistil, že můj kotník docela solidně natekl. Naše lodní doktorka to okomentovala slovy "hmm... to je blbý, no." Její inspirace doktorem Housem se holt nezapře, no :D Ujala se mě tedy Maril, přinutila mě si to namazat jakousi mastí a poradila mi, ať si na noc dám nohy nad úroveň hlavy. Dal jsem si pod ně tedy srolovanou karimatku. Taky mi nabídla, že kdyby se to v noci zhoršilo, mám ji klidně vzbudit a hodila by mě do nemocnice. Z toho jsem ještě teď docela naměkko a asi naruším svou image cynického hajzlíka, když řeknu, že jsem za tu nabídku Maril hodně vděčný. Ona je jeden z nejlaskavějších lidí, co znám.

Ráno do apartmánu naběhl Twombly s tím, že je budíček. Vzpomněl jsem si na Červeného trpaslíka a na "poplach prvního stupně skutečně v rekordním čase - jedna hodina čtyřicet tři minut." Nicméně jsem se pomalu oblékl a vyšel ven. Noha mi trochu splaskla a dokonce se mi podařilo ji narvat do boty. V kanadách bolela podstatně míň - je to lepší, než dlaha. :-)

Sammael, Major a Blanca odjeli už ráno. Zbytek nejprve nacvičoval pořadovky pod velením Twomblyho ("vlevóóó v bok!") a potom se zápasilo s takzvanými pugily. Jak to vypadalo je na fotce. Cílem bylo dostat protivníka na zem nebo z kruhu. Tuto kratochvíli jsem ale radši vynechal, protože jsem si nebyl s tou nohou pořád jistej a chtěl jsem se šetřit na odpolední střílení. A asi jsem udělal dobře, protože při Pugilech se spousta dalších lidí zmrzačila, včetně Mariky, která se vyhodila koleno. Po Pugilech odjel i kapitán Jochman a Richard.


Odpoledne se hrál Capture the Flag. Klasické schéma: dva týmy, každý má vlajku a snaží se ukrást vlajku soupeři. Tentokrát jsme se po "zabití" mohli znovu "narodit." Při jedné obraně vlajky jsem se snažil vyšplhat na strom, abych měl lepší rozhled. Se zvrknutým kotníkem a poměrně těžkým zadkem muselo mé šplhání vypadat poměrně směšně. Stejně jsem tam dlouho nevydržel a byl jsem sestřelen. Při další hlídce jsem zalezl do křoví odkud jsem měl na vlajku výhled. Zezadu mě však překvapil Ivan a vzájemně jsme na sebe vystřelili... a nikoho nic nezasáhlo. Chvíli jsme stáli a zírali na sebe a potom jsme usoudili, že jsme oba mrtví.


Mise pak nemohla být dokončena z několika vážných důvodů. Jednak, že začínalo pršet a taky proto, že už byli všichni unavení. Stane se, no. Šli jsem zpátky na Sawmill a balili jsme. Až opožděně jsme se dozvěděli, že je zde taková tradice, že všechny jednotky, které zde "blbnout" po sobě zanechají nějakou nášivku nebo odznak své jednotky, kterou majitel pověsí na zeď slávy (on to byl spíš trám slávy, ale to je jedno). Mantichorskou nášivku jsme s sebou bohužel neměli, tak jsem majiteli věnoval alespoň své frčky viceadmirála (které jsem pracně serval z límce svého mundůru) a Twombly daroval odznáček Královského mantichorského námořnictva.

Zpátky už jely jenom dvě auta, protože lidé odjížděli postupně. A auta tudíž byla podstatně plnější. S Maril a Daraiem u kormidla jsme dojeli do Sobína u Prahy, Twombyho domoviny, kde jsme se stavili na večeři. Bylo to výborné završení výborné akce. Darai mě potom vyhodil až u domu, za což mu jsem vděčný, protože jsem aspoň nemusel pajdat.


Doma jsem se naložil do vany a zjistil jsem, že mě bolí téměř všechno. Máma to okomentovala slovy: "A teď si představ, že by ses do tý vany nedostal půl roku." Ano, do armády bych asi nešel, pokud bych nemusel. Koneckonců, když člověk za víkend umře šestkrát, tak to není zrovna ideální doporučení pro službu v armádě :-)

Ale Sawmill byla skvělá akce a určitě ji budeme opakovat. Díky všem za účast a za skvělou atmosféru. Bylo to super! ;-)

Yes.

Good.

Pár postřehů z Festivalu fantazie 2009

Spousta lidí říká, že letošní Festival byl asi ten nejlepší, na kterém kdy byli... a já s nimi souhlasím. Neřeknu že byl TEN nejlepší (to bych asi nemohl říct o žádném - objektivně ani subjektivně), ale rozhodně byl jeden z těch nejlepších a to na Festivaly jezdím od roku 2003, takže tohle byl můj sedmý (nepočítám-li Speciály). No prostě byl jeden z těch nejlepších, berte to tak :-)

Nebudu se tu rozepisovat o událostech den po dni. To by bylo příliš hektické a nepochybně to už udělala i spousta jiných... a navíc už si to nepamatuju. Vypíšu tedy pár událostí, které mi utkvěli v paměti.

Cesta vlakem - klasicky, fajn lidi, fajn cesta. Hrozné vedro, ale šlo to. Na nádraží mě lehce egoisticky potěšilo, že moje kniha je v dostání i v tamějším knihkupectví Hlavní nádraží. :-)

Sex Trek: Where No One Has Cum Before - eee... ano, šel jsem na tuto "přednášku" s hvězdičkou... no... v paměti mi to utkvělo, no... :D Nejlepší byly Johansonovi neustále poznámky, kterými komentoval dění na plátně.

Křest knihy - k mému překvapení byl plný sál a přišli i nějací lidé, které jsem vůbec neznal, takže dobrý. Cábou vyvolané ovace mě trochu dostaly do rozpaků, jak se chovat, když vám 30+ lidí nepřetržitě tleská se člověk ve škole neučí. Já zvolil přístup "stát vzpřímeně a tvářit se jako idiot," snad to bylo ono. Křest následně pokračoval méně oficiálně ve Velkých očích, kde bylo příjemné posezení. I když trochu mě mrzelo, že se společnost docela rychle rozpustila. A na oslavu jsem měl celou skleničku vína. Vy, co mě znáte, víte, že na mě je to hodně :D

Turecké Hvězdné války - viděl jsem to už počtvrté, ale tento klenot turecké kinematografie je opravdu nezapomenutelný. Nejlepší je sledovat výrazy svých spoludiváků, kteří to vidí poprvé. :-)

Zmrzlinový pohár "Křižník" - byli jsme na obědě v restauraci Modrá hvězda (tuším), kde jsem se usadili do salónku a když jsme po jídle vybírali dezert, našli jsme poháry zvané "křižník" Zmrzlina v zaoblené mističce, které vypadala jako trup lodi. A do zmrzliny byly dány sladké trubičky jako děla a komíny. Objednali jsme si jich šest, každý měl svůj a utvořili jsme si eskadru (a každý si svou loď pojmenoval. Takže v naší eskadře byly lodičky Indefatigable, Renown, Inexorable, Niké, Broadsword a moje vlajková loď Indomitable). Během jídla jsme potom při každém nabrání kusu zmrzliny na lžíci hlásili poškození. "Přišli jsme o záložní středisko řízení oprav!" "Komunikace je v háji!" "Grazer 3 byl zničen!" "Záložní můstek to schytal!" "Já mlčím, mě zničili komunikaci." Takhle vtipný dezert jsem ještě neměl. :-)

Soudní proces s lordem Pavlem Youngem - inscenace (hodně předělaná) slavné scény z Honor Harringtonové se vydařila. Blanca, jež to celé vytvořila, se překonala. A jednotlivý herci mají můj obdiv. Každý měl maximálně několik řádků instrukcí o své postavě a co má říkat a s tím někteří dokázali improvizovat i deset minut. Nejvíc mi v paměti utkvěl Karel (Margh) jako arogantní šlechtic hrabě Novotjumenský a Jana (Xyll) se svou hláškou "ale platí daně!" Když jsem jako předseda tribunálu poukázal na to, že všichni jsou si před zákonem rovni, ona zareagoval slovy "Ale pane předsedo...", čímž vě mě vyvolala záchvat smíchu. Bendi jako žalobce obstál úžasně a vtipně. A tradičně skvělý byl Johanson jako obžalovaný lord Pavel Young (i ve chvíli, kdy utekl popravčí četě :D )

Wormhole Extreme - nebyli WeX je úžasný stargate fanfilm (nebo spíš fanseriál) inspirovaný slavným stejnojmenným seriálem v seriálu SG1 (dává to smysl?) Viděl jsem čtyři z pěti epizod a velice se mi to líbilo. A doufám,ž e bude další sezóna... ten cliffhanger byl... zajímavej... :-)

Infantilní diskotéka - byla naprosto super. Mimo con nikdy na diskotéky nechodím, ale tedy je to super. Normální diskotéka vám nepouští jako taneční hudbu znělky Gumídků, Chipa a Dalea nebo MacGyvera. Dělal jsem tam trochu ostudu, ale lidi se bavili, tak co :-)

Turecký Spiderman - ano, asi jsem masochista, ale ty turecké filmy jsou opravdu... zajímavé. Spiderman jako záporňák bojující proti kapitánovi Amerika, geniální turecké střihy, turecká postelová scéna s hlavami sádrových trpaslíků, respawnující se padouch... ne, nelze to popisovat.

Firefly divadlo - v divadle, jež napsal Milan - Kernel (Kornel ;-) ) - Pohl, jsem si zahrál roli tvůrce seriálu Firefly. Šlo o komorní drama o vzniku a pádu tohoto seriálu. Sál byl plný a herci a jejich nejužší kruh přátel byli skvělá parta. To zní asi jako klišé nebo hláška z udílení Oskarů, ale prostě mi tak přišli, no :-)

Karaoke - já, Sammael a naši mariňáci zpívali na jevišti In the Navy of Village People... bohužel dva ze tří mikrofonů selhaly, takže to vlastně celé odzpíval Twombly :-)

Con byl výborný. Lidé taky. Zezačátku jsem si připadal trochu "sám uprostřed davu," tak nějak jsem měl dojem, že k nikomu nepatřím. To se ale po pár dnech zlepšilo. Asi víte, že mi ty emo projevy online moc nejdou, ale... Affaia mi opět hodně pomohla si některé věci přebrat a rád jsem si s ní promluvil na "schodconu." Byl jsem rád, že jsem po tři čtvrtě roce našich vytrvalých online diskuzí mohl konečně pokecat s Lejou naživo. Potkal jsem fajn lidi jako Eleiru, Ness, Aegira, víc jsem poznal Revana, Anijshu, OICW nebo Tar-aru... seznam by to byl dlouhý. :-) A samozřejmě jsem rád opět viděl Chiméru_Ally (která do mě naživo rejpe ještě vytrvaleji než na ICQ :-) )

Vašku děkujeme a uvidíme se na Speciálu!

Jan Kotouč: Pokračování diplomacie

Tak k tomu konečně došlo. Vyšla mi kniha! Téměř přesně rok potom, co mě kontaktovali z nakladatelství a nabídli mi spolupráci. A včera jsem si byl pro autorské výtisky.

Přiznám se, že jsem myslel, že se toho nedožiju. Připadalo mi to pořád takové nereálné. Když jsem šel do knihkupectví pro autoráky, tak jsem pořád napůl čekal, že se odněkud vyřítí kamión a rozmašíruje mě. Zase by to byl krásný epitaf mé psací kariéry: "Mladý autor tragicky zahynul, než mohl poprvé spatřit svou právě vydanou knihu." Víte, jak dobře by se to pak prodávalo? :-)

Naštěstí k tomu nedošlo (naštěstí pro mě, abych nenyvracel svůj předchozí odstavec. Neneštěstí pro prodejce) a já si mohl v klidu vyzvednout své autoráky a vrátit se do mé domoviny.

Je to zajímavý pocit držet v ruce svojí knihu. A pročítat si ji. Na jednu stranu je to krásný dojem, něco jako pocit naplnění nebo dobré odvedené práce nebo prostě pocit, že to, co děláte, k něčemu je. Na druhou stranu z toho čtení mám takový divný dojem. Je to typ příběhu a způsob vyprávění jaký sám rád čtu, ale samozřejmě ten obsah vnímám jinak, když jsem to psal sám. Jsem asi jediný, kdo si svou knihu nebude moct normálně přečíst. Když jsem si to pročítal v autobuse, pořád jsem si uvědomoval věci typu "aha, tuhle větu jsem chtěl původně změnit, ale asi jsem na to zapomněl" nebo "tuhle pasáž jsem do páte kapitoly vložil až dodatečně po napsání celé knihy." No asi chápete. :-) Steven Spielberg řekl, že jen na jediný ze svých filmů se dokáže dívat očima diváka, v ostatních při sledování vidí ty chyby, ty improvizace, ty věci, které původně měly být jinak... Já jsem na tom asi podobně.

Ale to jsem čekal. Těžko můžu předpokládat, že si nadšeně budu číst vlastní knihu. :-) Dost na tom, že jsem to psal, ještě abych to četl. :-) A v každém případě převažuje nadšení, které stále provází ten pocit nereálna. Moje kniha - MOJE kniha - vyšla a prodává se v obchodech.

No, to byla moje malá emo vložka. Asi byste rádi věděli o čem to je, že? S tím vám snad trochu pomůže anotace:

"Lidé osídlili už před staletími vzdálený sektor galaxie pojmenovaný Hirano, vytvořili mezihvězdné státy a navázali kontakt s jinými mimozemskými druhy. Jenže lidé vždy zůstanou lidmi, a tak když Astonská unie a Ballingtonské společenství nezávisle na sobě objeví soustavu bohatou na vzácné suroviny, ani jedna ze stran se jí nechce vzdát. Na porvrch vybublávají staré křivdy a nevraživost a co začalo původně jako diplomatický sport postupně přerůstá ve vojenské zastrašování pomocí válečných lodí. Celá situace se pomalu vymyká kontrole.

,Válka je pokračováním diplomacie nediplomatickými prostředky.'
Carl von Clausewitz"

Je to tedy Military Sci-Fi nebo to můžeme také označit za Space Operu. Mají tam vesmírné lodě, letají z planety na planetu, jsou tam bitevní křižníky, stíhačky, spousta lampasáků v uniformách a divná slova jako "viceadmirál," "nukleární hlavice," nebo "zrychlení." Sympatické postavy jsou na obou stranách konfliktu (doufám), stejně jako jsou na obou stranách arogantní blbci (to asi určitě). A somozřejmě kromě diplomatického a válečného konfliktu mají hrdinové i různé osobní problémy. Kdo nemá, že? :-)

No a co říci závěrem? Samozřejmě, že budu rád, když se to bude dobře prodávat a hodlám psát dál. Tak kupujte, děti, kupujte. Třeba zde: www.seqoy.cz

A doufám, že vás uvidím na křtu, který proběhne v sobotu 4.7. na Festivalu fantazie v Chotěboři od 14:00 v rámci Jatconu.

Babylon 5: The Pleasure of the Geek

Babylon 5 je jeden z mých tří nejoblíbenějších seriálů vůbec a zároveň jediný seriál, který jsem si pustil celý dvakrát aniž bych přeskočil jedinou epizodu. K narozeninám jsem byl obdarován kompletní kolekcí Babylonu 5 a všech jeho filmu a spinoff sérií na DVD.

Co je na tomto seriálu tak jedinečného a úžasného se pokusím nějak inteligentně zformulovat příště. Ale jelikož mám dojem, že je v módě si tuto konkrétní B5 bedýnku fotit a dávat fotky do éteru, rozhodl jsem se, že půjdu s davem a také udělám pár mobilových foteček.





A teď mě omluvte, dávám si Babylon 5 potřetí ;-)

Konec semestru

Včera jsem dokončil poslední dvě písemky/zkoušky v tomhle semestru a najednou mám za sebou dva roky studia na vysoké.

Je to zvláštní, zdá se mi to hrozně nedávno, co jsem se zuřivě drtil o svaťáku na maturitu. Pamatuju si, jak jsem se připravoval na potítku, dokonce si pořád pamatuju, jaké otázky jsem si vytáhl:
ZSV - Racionalismus a Iracionalismus; Voluntarismus, Comtismus, Existencionalismus, Novotomismus
Dějepis - Československo a svět ve 20. letech 20. století
Angličtina - Austrálie a Nový Zéland
Čeština - Národní obrození

Smůlu jsem měl tehdy akorát na otázku z češtiny, Národní obrození většina lidí nasnáší, hlavně onu první (mojí) část s jazykovědcema (lidé o kterých jde mluvit, jako Tyl, Němcová nebo Borovský byli v jiné otázce)

Nicméně maturitu jsem dal a přesunul jsem se na vysokou. Všechno se to zdá hrozně nedávno. Na vysoké mě to k mému překvapení baví a naučil jsem se hodně. Pořád ale mám takový pocit, že jsem vysokou "právě začal." A teď už mám za sebou čtyři semestry z osmi. Jsem v půlce a pomalu ani nemůžu uvěřit, jak to tak uteklo.

Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si, co jeden tlustý pán s doutníkem řekl v roce 1942: "Není to konec, není to ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku."