V sobotu ráno jsme vyrazili. Doma jsem se navlékl do mundůru, který mi předešlého dne půjčil Twombly, obul si kanady (ke kterým maminka podomácku vyrobila gumičky na zachycení nohavic, aby neplandaly, za což ji patří můj velký dík) a vyrazil jsem na Střížkov k Maril, v jejímž autě jsem se měl tu čest vézt. Dorazila i Marika a společně jsme ve třech vyrazili na sraz s ostatními auty na Zličín. Na parkovišti už čekal Twombly, kapitán Jochman a další mariňák jméněm Richard, kterého jsem dosud nepoznal. Brzy jsme se sešli i s ostatními auty. Složení naší skupiny "pinas" bylo následující:
Papa Papa One - Maril, Marika a já
Papa Papa Two - Darai a Táňa
Papa Papa Three - Major a Sammael
Papa Papa Four - Blanca, Dragon Lord, Fox a Shorty
Papa Papa Five - kapitán Jochman, Twombly a Richard
Papa Papa Six - Land (jež se připojil až u Plzně)
Byl vysloven plán jet v konvoji, ale hned po první křižovatce jsme se rozdělili s tím a Maril vyrazila dál po dálnici následovaná svým bratrem Daraiem (kterýžto neměl navigaci ani žádné tušení kam se jede a spoléhal pouze na navigační schopnosti své sestry a její GPS). Ostatní jsme prý předjeli někde u pumpy, ale nakonec jsme na místo dojeli jen s mírným náskokem oproti ostatním.
Teď bych už možná mohl něco říct o dění na Sawmillu samotném. Koneckonců fakt, že jsme se na místo dopravili auty a že se cestou bral benzín vás asi moc nezaujme.
Přijeli jsme na místo a po uvítání jsme začali řešit několik organizačních věcí jako ubytování. K dispozici byl apartmán pro osm lidí a pak půda. Můj návrh, že ženský by měly být v apartmánu a zbývající tři místa by se zaplnily podle hodností, se setkal s úspěchem. Po ubytování jsme fasovali výstroj (kdo neměl vlastní) a zbraně (kdo neměl vlastní). Kapitán Jochman si nás nechal nastoupit do řady, řekl nám nějaké základní instrukce a potom jsme odpochodovali na cvičiště. Připojili se k nám ještě dva místní mariňáci ze Sawmillu, o kterých vím, že se jmenovali Ivan a Vojta.
Na cvičišti jsme byli seznámeni se základy bezpečného používání zbraní a zastříleli jsme si na terč. A potom přišlo cvičení ve fireteamech (palebný tým). Bylo nás 12 "nezkušených", když počítáme i Majora, který je sice zkušený airsofťák, ale pro tuto akci chtěl zůstat obyčejným malým vojáčkem. Kapitán nás rozdělil do tří palebných týmů bylo nám vysvětleno, jak se takový tým pohybuje. Velitel jde v čele a soustředí se na výseč před sebou, druhý v řádě se dívá nalevo, třetí napravo a čtvrtý jistí zadek. Když někdo objeví "kontakt," velitel tým zastaví a všichni se přikrčí a otočí se směrem ke kontaktu. Tento postup jsme se později snažili i aplikovat i když jsme jeli auty v konvoji. Zastavit auta při kontaktu by nebyl problém, ale otočit je na místě všechny vyznačeným směrem by asi nedělalo dobrotu :D
Složení palebných týmů bylo následující
Fireteam 1: Já, Sammael, Dragon Lord, Major
Fireteam 2: Fox, Shorty, Land a Darai
Fireteam 3: Maril, Marika, Blanca a Táňa - přezdívaný Band of Sisters. Tento fireteam si při prvních "operacích" vedl nejlépe. Kapitán je taky neustále chválil.
Na obědě nám kapitán Jochman ukázal svůj vojenský K příděl zabalený natolik důkladně, že vám vydrží i sto let... Řekl bych, že chuť tomu odpovídá, ale když jsem ochutnával, nepřišlo mi to tak špatné. Půl roku v kuse bych to jíst nechtěl, ale šlo to. Ochutnával jsem jen hlavní jídlo, příště musím vyzkoušet, jak chutná podobným způsobem zabalená čokoláda, ovoce a sušenka :)
A odpoledne se šlo "do boje" naostro. Naše dvanáctičlenné "bratrstvo neohrožených" stále na jedné straně a mělo projít polem a okolním prostorem a najít Twombyho, Richarda, Ivana a Vojtu, kteří na nás měli útočit. Takže dvanáct lidí, z nichž kromě majora nikdo v podobné akci ještě nebyl, stálo proti 4 zkušeným mariňákům.
Neprozíravě jsem se zeptal, kdo bude velet družstvu, myslel jsem, že Jochman, ale ten řekl, že bude pouze pozorovatel a ať si velení určíme sami... Během několika vteřin jsem byl navržen a hlasováním potvrzen jako velitel družstva a zároveň jako velitel fireteamu 1. Ale moc dobře jsem si nevedl. Z naší cesty polem si pamatuju, že jsem dvakrát zahučel do nějaké díry, potom se zepředu ozvala palba, Fox hlásil kontakt, mně chvíli trvalo, než jsem zareagoval... a po chvíli jsem "umřel." Stejně jako celý Foxův fireteam a většina mého. Jenom Band of Sisters přežila a pokračovala dál a podařilo se jim i vzít několik protivníku s sebou.
Při dalším pokusu převzal velení major a vedl si podstatně lépe. Šli jsme přes příkop s napůl vyschlým potůčkem. Když jsme narazili na nepřítele v nedalekém křoví zjistil jsem dvě zásadní věci. Za prvé: jsem hrozně unavenej. Za druhé: došla mi munice. Kombinace těchto dvou faktorů zapříčinila, že jsem v nadcházející přestřelce k moc velkému užitku nebyl... ale úspěšně jsem od svých přátel odlákal palbu tím, že jsem umřel. :D
Nastala chvíle oddechu, kdy většina z nás seděla vyflusaná na zemi, popíjela vodu, otírala si pot z čela a snažila se nějak vzpamatovat. Twombly a Richard nás po chvíli začali instruovat ve správném pohybu a koordinaci fireteamů, přičemž jsme omylem vlezli do nedalekého kukuřičného pole... a přilákala tak nelibou pozornost myslivců, kteří narozdíl od nás měli ostrou munici. No co, chybami se člověk učí. :-)
Další akce byla spočívala v bránění/dobývání bunkru. Rozdělili jsme se na dva osmičlenné týmy, bohužel si nepamatuju jejich přesné složení, tak snad se někdo ozve a pomůže mi si vzpomenout. V každém případě náš tým bránil jako první. Bylo to zdlouhavé (to obranna bývá) a pro mě to byla unikátní akce, protože to tuším byla jediná "mise", kterou jsem přežil :-) Zpestřením hlídání byl Darai a Táňa - oba již dávno mrtví - kteří k našemu bunkru přišli s tím, že máme smůlu, že na nás jdou dvě mrtvoly, protože "v nepřátelském týmu je nekromancer." Dalším zpestřením byl Major, který na začátku hry nebyl a dorazil s tím, že nám jde pomoct... a Land ho ze strážného posedu sejmul, takže Major šel zase pryč.
V druhém kole jsme my dobývali a druhý tým bránil. Pod vedením Richarda jsme v osmi lidech šli nejdřív do pole najít skryté předsunuté hlídky, což se nám povedlo a zlikvidovali jsme dva "nepřátele." Cestou zpět jsem se ale stal jednou ze ztrát, když jsem zahučel do díry těsně před lávkou, která vedla přes potok z pole zpět na cestu. Zapadl jsem jen jednou nohou a zvrknul jsem si kotník. Nevím, jak dlouho jsem tam trčel, pamatuju si jenom, že mě kdosi vytáhl a pak jsem se dostal na cestu, kde jsem si sedl na zem. Moc k užitku jsem už nebyl a tak jsem dal Majorovi svou pušku a on mi dal svou pistoli s tím, že mám zůstat tady. Musel jsem vypadat hodně směšně, jak jsem seděl na zadku uprostřed cesty s pistolkou v ruce. Po chvíli z křoví vylezla Sammael, ale už byla "zabitá" někým jiným, takže jsem ji mohl jenom pozdravit. Po chvíli jsem se odvážil zase vyrazit za ostatními. Nevím, jak se kolegové asi cítili, když viděli mou pajdavou maličkost, jak se blíží k jejich pozici. Nicméně jsem se pokusil přidat k útoku na bunkr a dokonce jsem skončil poslední z naší jednotky naživu... ale jenom chvilku, než jsem taky umřel.
A to už se stmívalo, tak jsme se vrátili do chaty. Vzpomínám si, že jsem měl mundůr úplně promočený a několikrát jsem litoval, že jsem si nevzal žádné náhradní tričko. Než uschlo, byl jsem nucen nějakou dobu pobíhat po budově nahoře bez. Nikdo si nestěžoval. :-)
Večer se šlo na večeři do nedaleké vesnice. Bylo to asi 15 minut chůze. Většina lidí šla, já pajdal. Byl hezký večer. Ve vesnici jsme došli do hospody. Samozřejmě, že nebyl dostatečně velký stůl a tak jsme s dovolením majitelů srazili několik stolů k sobě a vesele jsme se usadili... a někdy v té době nám personál oznámil, že nevaří, protože "nakupovat půjdou až v pondělí." Úžasné. :-)
Tak jsme šli zase zpátky na Sawmill s tím, že vezmeme auta a pojedeme někam jinam. Tak začala naše hladová anabáze s honbou za potravinami. Z jedné další restaurace nás vykázali, že prý nemají místo. Už bylo kolem desáté večer a mi projížděli Plzeň a hlad se stupňoval. Kapitánův vůz jel v čele a jen sám kapitán věděl kam. Seděl jsem v autě s Maril, Marikou a Dragon Lordem. Jednu chvíli jsme v Plzni projeli kolem pizzerie a čínské restaurace a oba podniky svítily. Naše reakce byly zhruba takové:
"Čína!"
"Pizza!"
"Já bych to otočil! Čína... dal bych si něco strašně nezdravýho!"
"Půlka může do Pizzy a půlka do Číny... dal bych si nudle."
"Já pizzu s olivama..."
Bohužel kapitán jel dál. Volal jsem Twombymu o zpozorované restauraci. Dobrá zpráva byla, že Twombly ji viděl taky. Špatná zpráva byla, že nebyl v kapitánově autě. Nakonec kapitán Jochman dojel k obchodnímu centru, kde byla velká cedule "MacDonald, otevírací doba 9-23." V tu chvíli došlo ke vzpouře a Maril se rozhodla zde zastavit ať už kapitán chce nebo ne. Říká se, že lidstvo dělí od revoluce tři chody... nám stačil jeden.
Při vystupování z auta jsem špatně šlápl a zvrknul si kotník podruhé. Na celé parkoviště tak byl slyšet můj výkřik a následná smršť nepříliš slušných slov. Ale hlad překonal bolest a tak jsem běžel přes parkoviště stylem "raněný generál běží přes palebnou linii." Mé rychlé hopkání muselo vypadat zajímavě. Uvnitř nás nezastavil ani nejedoucí eskalátor a jednoduše jsme ho vyběhli a s Dragon Lordem jsme dorazili k pultu MacDonalda jako první. Půl hodiny před zavírací dobou... a po celém dni bez většího jídla. Nikdy jsem nebyl tak rád za MacDonalda.
Když jsme se vrátili na Sawmill, byl jsem hodně unavený a chtěl jsem jít spát. Po sundaní kanad jsem zjistil, že můj kotník docela solidně natekl. Naše lodní doktorka to okomentovala slovy "hmm... to je blbý, no." Její inspirace doktorem Housem se holt nezapře, no :D Ujala se mě tedy Maril, přinutila mě si to namazat jakousi mastí a poradila mi, ať si na noc dám nohy nad úroveň hlavy. Dal jsem si pod ně tedy srolovanou karimatku. Taky mi nabídla, že kdyby se to v noci zhoršilo, mám ji klidně vzbudit a hodila by mě do nemocnice. Z toho jsem ještě teď docela naměkko a asi naruším svou image cynického hajzlíka, když řeknu, že jsem za tu nabídku Maril hodně vděčný. Ona je jeden z nejlaskavějších lidí, co znám.
Ráno do apartmánu naběhl Twombly s tím, že je budíček. Vzpomněl jsem si na Červeného trpaslíka a na "poplach prvního stupně skutečně v rekordním čase - jedna hodina čtyřicet tři minut." Nicméně jsem se pomalu oblékl a vyšel ven. Noha mi trochu splaskla a dokonce se mi podařilo ji narvat do boty. V kanadách bolela podstatně míň - je to lepší, než dlaha. :-)
Sammael, Major a Blanca odjeli už ráno. Zbytek nejprve nacvičoval pořadovky pod velením Twomblyho ("vlevóóó v bok!") a potom se zápasilo s takzvanými pugily. Jak to vypadalo je na fotce. Cílem bylo dostat protivníka na zem nebo z kruhu. Tuto kratochvíli jsem ale radši vynechal, protože jsem si nebyl s tou nohou pořád jistej a chtěl jsem se šetřit na odpolední střílení. A asi jsem udělal dobře, protože při Pugilech se spousta dalších lidí zmrzačila, včetně Mariky, která se vyhodila koleno. Po Pugilech odjel i kapitán Jochman a Richard.
Odpoledne se hrál Capture the Flag. Klasické schéma: dva týmy, každý má vlajku a snaží se ukrást vlajku soupeři. Tentokrát jsme se po "zabití" mohli znovu "narodit." Při jedné obraně vlajky jsem se snažil vyšplhat na strom, abych měl lepší rozhled. Se zvrknutým kotníkem a poměrně těžkým zadkem muselo mé šplhání vypadat poměrně směšně. Stejně jsem tam dlouho nevydržel a byl jsem sestřelen. Při další hlídce jsem zalezl do křoví odkud jsem měl na vlajku výhled. Zezadu mě však překvapil Ivan a vzájemně jsme na sebe vystřelili... a nikoho nic nezasáhlo. Chvíli jsme stáli a zírali na sebe a potom jsme usoudili, že jsme oba mrtví.
Mise pak nemohla být dokončena z několika vážných důvodů. Jednak, že začínalo pršet a taky proto, že už byli všichni unavení. Stane se, no. Šli jsem zpátky na Sawmill a balili jsme. Až opožděně jsme se dozvěděli, že je zde taková tradice, že všechny jednotky, které zde "blbnout" po sobě zanechají nějakou nášivku nebo odznak své jednotky, kterou majitel pověsí na zeď slávy (on to byl spíš trám slávy, ale to je jedno). Mantichorskou nášivku jsme s sebou bohužel neměli, tak jsem majiteli věnoval alespoň své frčky viceadmirála (které jsem pracně serval z límce svého mundůru) a Twombly daroval odznáček Královského mantichorského námořnictva.
Zpátky už jely jenom dvě auta, protože lidé odjížděli postupně. A auta tudíž byla podstatně plnější. S Maril a Daraiem u kormidla jsme dojeli do Sobína u Prahy, Twombyho domoviny, kde jsme se stavili na večeři. Bylo to výborné završení výborné akce. Darai mě potom vyhodil až u domu, za což mu jsem vděčný, protože jsem aspoň nemusel pajdat.
Doma jsem se naložil do vany a zjistil jsem, že mě bolí téměř všechno. Máma to okomentovala slovy: "A teď si představ, že by ses do tý vany nedostal půl roku." Ano, do armády bych asi nešel, pokud bych nemusel. Koneckonců, když člověk za víkend umře šestkrát, tak to není zrovna ideální doporučení pro službu v armádě :-)
Ale Sawmill byla skvělá akce a určitě ji budeme opakovat. Díky všem za účast a za skvělou atmosféru. Bylo to super! ;-)
Yes.
Good.
