Rok 2008

It was the year of fire...
The year of destruction...
The year we took back what was ours.
It was the year of rebirth...
The year of great sadness...
The year of pain...
And the year of joy.
It was a new age.
It was the end of history.
It was the year everything changed.

I takto by se dal charakterizovat rok 2008. Jak z hlediska světové politiky, tak z mého osobního pohledu. Zažil jsem mnoho krásných chvil a hodně velkých úspěchů, které do určité míry změnily můj život. Zároveň jsem byl ale několikrát zklamán a také jsem párkát na osobní úrovni selhal. Nicméně kdybych se měl na rok 2008 podívat jako na celek, klady by nepochybně převažovaly. Mé úspěchy mi zvedly sebevědomí a z neúspěchů jsem se poučil a snad se ze mě stane lepší člověk, než jsem byl doposud. Aspoň doufám :-)

Rok 2008 skončil, ať žije rok 2009!

A vám všem, co jste sem náhodou zavítali, přeji, ať se vám v roce 2009 splní všechna přání, ať vás ekonomická krize postihne co nejméně a hlavně aby ty dobré zážitky vždy převažovaly nad těmi špatnými.

PF 2009!

Myš na rotopedu

Tuto úžasnou myšku jsem dostal pod stromeček. Zapojí se do počítače jako USB a když potom začnete psát na klávesnici, myš začne šlapat. Čím rychleji píšete, tím rychleji šlape. Na displeji u nohou rotopedu se zobrazuje počet slov, které jste napsali. Máma říkala, že to mám k tomu, abych měl nějakou společnost, až budu dlouho do noci psát. Ovšem obávám se, že když mě políbí můza, myška může dostat infarkt. :-)

Není úžasná? :-)

O patosu

O patosu jsem sice nepřemýšlel tolik jako o klišé - klišé je koneckonců vděčnější téma. Ale v čase Vánoc vidíme kolem sebe spoustu věcí, které lze označit za patos a tak by myslím nebylo od věci zapřemýšlet i nad tímto fenoménem.

Patos opět patří zase mezi ta ošemetná slova, která každý používá a nikdo neumí vysvětlit. V recenzích a článcích často čteme, že nějaká kniha či film je "plná patosu" a že by "byla lepší, bez všeho toho patosu." Patosem se dnes myslí přecitlivělé nebo zbytečně vzrušené vyjádření. Slovník cizích slov patos definuje jako "vzletný, přehnaně vzrušený projev řečnický, umělecký aj.; přehnané dojetí, vášeň, citové vzrušení."

Dnes se tedy za patos označuje jakýkoliv projev, který je přehnaně citový. Ale odkud to slovo vlastně pochází a jaký byl jeho původní význam?

S tímto termínem poprvé přišel Aristoteles, který definoval tři typy přesvědčování (v řečnictví). Jde o logos, ethos a patos.

Logos - jde o přesvědčování na základě logických argumentů. Když se podíváme na dnešní reklamy, tak tam zrovna této formy moc nenajdeme (o politických proslovech ani nemluvě).

Ethos - tohle je přesvědčování na základě autority. Snaží se vás přesvědčit někdo, kdo je ve společnosti nebo pro vás osobně nějakou autoritou. Samozřejmě, že to nemusí být odborník v oboru, příkladem můžou být filmové hvězdy, které dělají reklamu na zubní pastu nebo sportovci, kteří vám doporučují koho volit.

Patos - apelace na city. Řečník se ve vás snaží vyvolat silné pocity, ať už jde o hněv, lásku nebo smích a na základě toho vás přesvědčit.

Patos tedy začínal jako prosté použití citů. Dnes by to v zásadě znamenalo, že patos je v každé scéně nebo pasáži, která vás rozesměje, u které jste napnutí, nervózní, smutní nebo u které se rozpláčete. V tom případě je ale patos téměř všude. Ale koneckonců na obecné apelaci na city není nic špatného. Každý herec je rád, když se mu podaří diváky rozesmát nebo rozplakat (pokud to tedy byl jeho původn úmysl, jestli chtěl herec díváky rozplakát a oni se smějí, tak to moc dobré není... a pokud je chtěl rozesmát a oni pláčou, tak to rovněž není zrovna nejideálnější)

Patos ve filmech nebo knihách mi asi příliš nevadí. Napadá mě film Zachraňte vojína Ryana, který byl plný patosu, ale ten patos nádherně dokresloval atmosféru celého filmu. Ukázal tak hrůzy války z hlediska prožitých pocitů a film podle mě jedině obohatil.

Samozřejmě, jsou zase filmy, které jsou na patosu založené, což rozhodně není dobré. Ale s ohledem na Aristotela radši ke slovu patos přidávám nějaké přídavné jméno. Nudný patos, zbytečný patos, trapný patos, přihlouplý patos... Patos jako takový nechávám na pokoji. Ten má svá využití.

Makes sense?

O klišé

Každou chvíli někde slyším nebo čtu frázi ve stylu "ach bože, to je příšerné klišé" nebo "tohle je největší klišé, co jsem kdy viděl." Úžasná je taky věta "tohle klišé jsem ještě neviděl," která samu sebe vyvrací. Většinou se podobná věta vztahuje k obsahu nějakého filmu nebo knihy, popřípadě k jedné konkrétní scéně/pasáži. Klišé je něco, co každý dokáže poznat a samozřejmě je to něco, co je vnímáno víceméně negativně.

Ovšem klišé patři mezi ta nešťastná slova, která každý používá a málokdo ví, co znamenají. Co je to vlastně klišé? Jak byste ho popsali? Čím se vyznačuje?

Podle slovníku cizích slov je klišé "přejatý, neosobitý výrazový prostředek, otřelý a nepůsobivý výraz, či fráze."

To moc nepomáhá, co? Uznávám, že můj slovník v tomhle asi nebude zrovna nejaktuálnější, byl koneckonců vydaný roku 1971.

Tak jinak, za klišé se obecně považuje prvek ve stylistice nebo literatuře, který je používán až příliš často a ztrácí tak svůj původní účel.

Koneckonců před padesáti lety mohli být televizní diváci napnutí, když hlavní hrdina stál s pistolkou proti dvaceti padouchům se samopaly. Dneska už víme, že ti záporáci se do hrdiny v životě nedokáží strefit a čím víc jich bude, tím horší budou mít mušku.

Jistě, když se něco pořád opakuje, začne nás to nudit. Nikoho nebaví koukat pořád dokola na úplně to samé... ale hodně lidí baví koukat dokola na skoro to samé. Neexistuje mnoho knih nebo filmů, o kterých by šlo s čistým svědomým říct, že tam není ani jeden klišé prvek. Pravdou je, že lidé mají klišé asi rádi. Mají potřebu si věci škatulkovat a uvažovat ve schématech. A to nutně není špatná věc. Na klišé se dobře kouká. Viděl jsem příběhy, kde si autor v zoufalé snaze vyhnout se klišé vymyslel tak nehorázné hovadiny, že svého cíle dosáhl - klišé žádné neměl a žádný jiný autor něco podobného nenapsal, ale to čistě proto, že takovou blbost bylo nemožné vymyslet dvakrát.

Snaha o originalitu je dobrá věc, každý by se měl snažit být alespoň v něčem ze své tvorby originální. Ale originalita na úkor kvality není zrovna dobrý obchod.

A podívejme se na reálný svět. Historie lidstva je jedno velké klišé. Lidé opakují stejné chyby tisíce let, jednají pořád stejně a nezdá se, že by jim příliš vadilo, že nejsou originální.

Myslím, že klišé by se spíš mělo dělit na "přijatelné" a "nepřijetalné", než na "nepřijatelné" a "žádné." Na některá klišé jsme už zvyklí a nijak nám nevadí a bez nich by to prostě nebylo ono. A i u klišé záleží hlavně na tom, jak ho podáte.

Moje oblíbené klišé je kupříkladu záchrana na poslední chvíli. Klasický případ, hrdina je v zoufalé neřešitelné situaci (jedné z těch, ze kterých se nedostane vlastní silou) a na poslední chvíli je zachráněn svým spojencem. Z definice se jedná o klišé, je to něco, co se používá moc často, ale záleží vyloženě na podání. Když zachránce zneškodní bombu ve chvíli kdy je na displeji odpočtu 00:00:00:00:01, tak to je přecejen trapnejší, než když do exploze zbývá řekněme 16 sekund.

A divák samozřejmě ví, že nakonec dojde k záchraně, ale to nutně neznamená, že se mu to nebude líbit. Napadá mě třeba epizoda Battlestar Galacticy Exodus II. Myslím, že každému divákovi bylo jasné, že na konci se v rozhodující chvíli vrátí battlestar Pegasus a zachrání Galacticu před jistým zánikem. Ale zároveň se ta epizoda každému líbila. Návrat Pegasu byl podán velice dobře, i když šlo jen o kombinaci hudby a práce kamery. Vypadalo to efektně, i přesto, že to bylo klišé jak blázen. A samozřejmě, pokud hlavního hrdinu v kritické a nebezpečné situaci obklopíte sympatickými - leč postradatelnými - vedlejšími postavami, tak se zvýší napětí tím, že divák sice ví, že hrdina bude zachráněn, ale přemýšlí, kolik vedlejších postav umře, než se zachránce uráčí přijít.

Koukám, že jsem se poněkud rozkecal (tato věta je taky klišé ;-) ). Radši už to ukončím. Za případné chyby se omlouvám. Opět to píšu narychlo bez armády korektorů.

Ale zajímal by mě váš názor. Napadá vás nějaký film nebo kniha, kde by nebylo opravdu vůbec žádné klišé? Mám na mysli hlavně fiktivní příběhy. Přiznám se, že mě nic momentálně nenapadá, ale rád se poučím.

Půl roku poté

Zdá se mi to až neuvěřitelné, ale je to už víc jak půl roku, co mi takhle koncem května přišel mail, který mě informoval o tom, že se moje novela Příliš blízke setkání umístila v Ceně Karla Čapka a bude otištěna ve sborníku Mlok. Potom, se to seběhlo velice rychle. Vzpomínám si, že jsem měl velkou radost a, co si budeme povídat, byl jsem pyšnej.

Potom přišel druhý šok. Napsala mi koordinátorka soutěže CKČ s tím, že jeden z porotců vede nakladatelství Klub Julese Vernea - Poutník a rád by se se mnou setkal. O pár dnů později mi přišel mail od onoho nakladatele, který mi ve stručnosti říkal, že ho má práce zaujala a chtěl by se mnou spolupracovat.

Bylo to den před mou poslední závěrečnou písemkou z jarního semestru. Byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a tak jsem si ke spánku potřeboval dopomoct trochou vína.

S nakladatelem jsme se pak sešli na začátku června. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že mu pošlu své rozpracované pokračovnání Příliš blízkého setkání (vlastně šlo spíš jen o příběh ze stejného světa, než o pokračování - byly tam jiné postavy a tak podobně)

Teď je o půl roku později. S nakladatelsvím mám podepsanou smlouvu, dostal jsem zálohu a má knížka je u korektorky. Můj pocit je... téměř nepopsatelný. Je to krásný pocit. Je to tak trochu splněný sen. Rozhodně jsem v nic takového nedoufal, když jsem do Ceny Karla Čapka posílal svou práci. Možná jsem si říkal, že by to někdy možná šlo, ale ani jsem se neodvažoval doufat. Říkal jsem si asi něco jako "možná časem, někdy v daleké budoucnosti mi něco vydají." Ale opravdu mě tohle ani nenapadlo, když jsem začal psát Příliš blízké setkání.

A rozhodně mě nic takového nenapadlo, když jsem před sedmi lety posílal Yanně na Jediland své (nepříliš povedené) první Star Wars dílko s názvem Desper.

Teď jen doufám, že to všechno už dojde v pořádku do zdárného konce.

Momentky z mobilu

Nepovažuji se za fotografa a už vůbec ne za dobrého fotografa, ale když má člověk jednou ten foťáček v mobilu, čas od času chtě nechtě něco vycvakne. Když pak po půl roce vyhazuju z paměti mobilu přebytečné věci, narazím na velmi zajímavé fotečky. Zde dávám k dobru několik momentek vylovených z propasti času.

Aldor si v rámci příprav na Scon 2008 zkouší červené šatičky Number Six za asistence Padmé.
Státo muflonů pasoucí se v areálu fakultní Thomayerovy nemocnice.

Profesor Charles Webel, PhD, při hodině Reasonu and Argumentu.

Můj výtvor z výtvarného workshopu na Festivalu fantazie. Velkoadmirál Thrawn. -dam- k tomu obrázku přidal jistý doplněk, myslím, že není těžké uhodnout který.

Tierce připravující se na svou úlohu v kostýmové soutěži na Advíku 2008.

Ty ještě nemáš blog???

Je to zvláštní, jak módní vlny hýbou světem. Každou chvíli je něco "in" a kdo to nemá, jako by nebyl. Vzpomínám si, že když jsem chodil na základní školu, tak frčely nejdřív hokejové kartičky, potom pogy, Pokemóni a následně zase takové ty divné silikonové míčky. Všem těmto trendům jsem úspěšnou odolal (i když jsem byl ve třídě za outsidera), ale... tak nějak jsem si řekl, že bych mohl zkusit ten blog.

Ano, takže od nynějška mám blogísek, kde budu psát jakou mám depku, jak jsou všichni blbý, jak je ta škola hrozná, jak jsem strašně emo a jak se těším na další super cool pokráčko mé oblíbené Mary Sue.

Doufám, že se vám tu bude líbit.