Jan Kotouč: Příliš blízké setkání - novela ke konci roku

V lednovém čísle časopisu Pevnost vychází jako příloha moje novela Příliš blízké setkání, která před dvěma lety zvítězila v kategorii novela v Ceně Karla Čapka... a dala i název tomuto blogu.

Novelu jsem trochu upravil, rozšířil, něco jsem přebrousil, něco jsem doplnil. Za ty tři a půl roku od doby, co jsem to psal, se můj styl trošku změnil a zaměřuju se na jiné věci, než tehdy, tak jsem se snažil novelu trochu... zmodernizovat. Má i nový závěr, který doufám, bude působit jako předkrm k Tristanské občanské válce, novému románu, který by měl snad už vyjít během příštího půl roku.

A o co v Příliš blízkém setkání jde? Nepříliš sebevědomá důstojnice Vivian Evansová nastupuje na službu na nové lodi zrovna ve chvíli, kdy je loď vyslána spolu se skupinou vědců pokusit se navázat přátelský kontakt s mimozemskou rasou, která doposud na lidi pouze střílela. Netřeba říkat, že ne všechno probíhá tak, jak má.

Držet v ruce jakoukoliv svou knihu je skoro stejně dobrý pocit, jako držet v ruce svou první. Doufám, že mi to za pár desítek vydaných titulů nezevšední. V každém případě to bylo velice příjemné zpříjemnění konce roku. Ale ne tolik, jako výborná Silvestrovská oslava ve Slavonicích nebo společné "druhé Vánoce" s jistou princeznou v sárí... ;-)

P.S. Chtěl jsem sem dát obrázek obálky knížky, ale můj blog se rozhodl stávkovat a nefunguje vkládání obrázků, takže ho vložím, až to půjde, zatím můžete mrknout sem: http://www.pevnost.cz/uploads/files/media_carousel/e1e8407e00f3e4003acd.jpg

Jak se odevzdává rukopis

Psaní nové knihy jsem dokončil už koncem srpna, ale potom přišlo na řadu čtení, opravování, betareadeři a vytváření finální verze (ve které stejně zůstala spousta chyb, ale ve finálně finální už snad nebudou) Patlal jsem se s tím dlouho, déle než bych měl, a tak jsem byl nucen nakladatele požádat, ať mi dá deadline. Koneckonců jsem student a když vím, že mám něco odevzdat 8. prosince, tak to prostě odevzdám 8. prosince, ať tak či onak...

Tak se tedy stalo, že se deadline stanovil na úterý 8. prosince... a proto jsem mu to donesl s dvoudenním zpožděním.

Poslední korektury jsem dokončil ve tři hodiny ráno a následující den doupravil několik maličkostí. A pak jsem začal tisknout. Původně jsem plánoval tisknout ve škole, abych všechny nasral, neboť máme na celou budovu (a cca 600 studentů) jedinou funkční tiskárnu. Ale nakonec jsem se rozhodl tisknout doma. Začal jsem ve čtyři odpoledne... a protáhlo se to na hodinu a půl. Inu vytisknout 336 stran chvíli trvá, no :-)

Ale potom jsem nestíhal. Nakladatel psal, že bude na místě setkání (v nejmenované pražské hospodě) mezi pátou a šestou, a já dokončil tisk v půl šesté. Pomohla mi maminka, která zrovna přijížděla domů, a tak jsem rychle skočil do auta a požádal ji, jestli by mě nehodila někam na metro nebo na tramvaj. Máma se ukázala být jako zdatný řidič a i tramvaj úspěšně předhodila, když nám ujela před nosem. Na příští zastávce jsem nastoupil a měl jsem i několikavteřinovou časovou rezervu.

V hospodě byl nakladatel a jeho kolegové ve více či méně podnapilém stavu. Viděl jsem smlouvu a když jsem si ji pročítal, Vládě Kejval mi hučel do ucha "Podepíííš! Podepíííš! Tak ty nám nepodepííííšeš?" Později padaly hlášky typu:
"Tak dobrá, já to podepíšu! Ke všemu se přiznávám! Ke všemu! Já s tím Slánským spolupracoval."

nebo

"Tady to podepiš, ať spřátelená vojska můžou konečně přijet. Toho, že je to v azbuce, si nevšímej!"

Potom proběhlo předání smluv, rukopisu a zálohy... kterou jsem hamižně pečlivě přepočítal a na jednu bankovku jsem se podíval proti světlu, což Vláďa Kejval okomentoval slovy: "Hezky to Egon tiskne, co? On to umí dobře!"

Potom ještě dal kdosi kolovat fotky z asi 18 let starého conu, na kterých byl mimo jiné můj nakladatel... a měl na sobě kimono a v každé ruce třímal krátký meč.

Takže zhruba takhle probíhá předávání rukopisu. Pokud si někteří z vás představovali celý proces jako něco velice honosného v nóbl kavárně doprovázené usrkáváním dobrého vína, kde se smlouva podepisuje starobylým brkem na ručním papíře a kde lidé rozebírají možný obchodní potenciál nově vzniklého veledíla... tak... no... doufám, že jsem vás moc nezklamal.

Jan Kotouč: Pokračování diplomacie

Tak k tomu konečně došlo. Vyšla mi kniha! Téměř přesně rok potom, co mě kontaktovali z nakladatelství a nabídli mi spolupráci. A včera jsem si byl pro autorské výtisky.

Přiznám se, že jsem myslel, že se toho nedožiju. Připadalo mi to pořád takové nereálné. Když jsem šel do knihkupectví pro autoráky, tak jsem pořád napůl čekal, že se odněkud vyřítí kamión a rozmašíruje mě. Zase by to byl krásný epitaf mé psací kariéry: "Mladý autor tragicky zahynul, než mohl poprvé spatřit svou právě vydanou knihu." Víte, jak dobře by se to pak prodávalo? :-)

Naštěstí k tomu nedošlo (naštěstí pro mě, abych nenyvracel svůj předchozí odstavec. Neneštěstí pro prodejce) a já si mohl v klidu vyzvednout své autoráky a vrátit se do mé domoviny.

Je to zajímavý pocit držet v ruce svojí knihu. A pročítat si ji. Na jednu stranu je to krásný dojem, něco jako pocit naplnění nebo dobré odvedené práce nebo prostě pocit, že to, co děláte, k něčemu je. Na druhou stranu z toho čtení mám takový divný dojem. Je to typ příběhu a způsob vyprávění jaký sám rád čtu, ale samozřejmě ten obsah vnímám jinak, když jsem to psal sám. Jsem asi jediný, kdo si svou knihu nebude moct normálně přečíst. Když jsem si to pročítal v autobuse, pořád jsem si uvědomoval věci typu "aha, tuhle větu jsem chtěl původně změnit, ale asi jsem na to zapomněl" nebo "tuhle pasáž jsem do páte kapitoly vložil až dodatečně po napsání celé knihy." No asi chápete. :-) Steven Spielberg řekl, že jen na jediný ze svých filmů se dokáže dívat očima diváka, v ostatních při sledování vidí ty chyby, ty improvizace, ty věci, které původně měly být jinak... Já jsem na tom asi podobně.

Ale to jsem čekal. Těžko můžu předpokládat, že si nadšeně budu číst vlastní knihu. :-) Dost na tom, že jsem to psal, ještě abych to četl. :-) A v každém případě převažuje nadšení, které stále provází ten pocit nereálna. Moje kniha - MOJE kniha - vyšla a prodává se v obchodech.

No, to byla moje malá emo vložka. Asi byste rádi věděli o čem to je, že? S tím vám snad trochu pomůže anotace:

"Lidé osídlili už před staletími vzdálený sektor galaxie pojmenovaný Hirano, vytvořili mezihvězdné státy a navázali kontakt s jinými mimozemskými druhy. Jenže lidé vždy zůstanou lidmi, a tak když Astonská unie a Ballingtonské společenství nezávisle na sobě objeví soustavu bohatou na vzácné suroviny, ani jedna ze stran se jí nechce vzdát. Na porvrch vybublávají staré křivdy a nevraživost a co začalo původně jako diplomatický sport postupně přerůstá ve vojenské zastrašování pomocí válečných lodí. Celá situace se pomalu vymyká kontrole.

,Válka je pokračováním diplomacie nediplomatickými prostředky.'
Carl von Clausewitz"

Je to tedy Military Sci-Fi nebo to můžeme také označit za Space Operu. Mají tam vesmírné lodě, letají z planety na planetu, jsou tam bitevní křižníky, stíhačky, spousta lampasáků v uniformách a divná slova jako "viceadmirál," "nukleární hlavice," nebo "zrychlení." Sympatické postavy jsou na obou stranách konfliktu (doufám), stejně jako jsou na obou stranách arogantní blbci (to asi určitě). A somozřejmě kromě diplomatického a válečného konfliktu mají hrdinové i různé osobní problémy. Kdo nemá, že? :-)

No a co říci závěrem? Samozřejmě, že budu rád, když se to bude dobře prodávat a hodlám psát dál. Tak kupujte, děti, kupujte. Třeba zde: www.seqoy.cz

A doufám, že vás uvidím na křtu, který proběhne v sobotu 4.7. na Festivalu fantazie v Chotěboři od 14:00 v rámci Jatconu.

Night Train to Rigel

Na úvod radši upozorňuji, že Timothy Zahn je mým oblíbeným spisovatelem, dokonce bych řekl, že po Davidu Weberovi je asi můj nejoblíbenější romanopisec. Jeho Thrawnova Trilogie vě mě kdysi vzbudila nový zájem o Star Wars, který vyústil v psaní fanfiction a cestování na cony. Jeho dvoudílná série Ruka Thrawnova představuje asi mou nejoblíbenější SW četbu a jeho román Manta's Gift jsem četl v době, kdy jsem se nacházel na jakémsi rozcestí ve svém životě a obsah oné knížky mi poněkud pomohl uspořádat si myšlenky a napověděl, kam jít dál. A vesměs všechny další romány, co jsem od Zahna četl se mi líbily... až do teď.
Night Train to Rigel mě zklamal. Četl jsem ji už před nějakou dobou a dlouho jsem přemýšlel, co je na té knize špatně. Něco mi tam při četbě skřípalo, ale bylo těžké na to přijít. Stylem je to pořád typický Zahn, dialogy jsou zajímavé, zápletka logicky vykonstruovaná, je tam spousta intrik a závěr je nečekaný.
A příběh samotný je rovněž zajímavý. Odehrává se v celku blízké budoucnosti (necelých sto let), kdy je lidstvo spojeno s mimozemskými civilizacemi pomocí zařízení zvaného Quadrail (netuším, jak to přeložit - kvadroželeznice? :-) ), což je v zásadě hyperprostorová železnice a jediný způsob, jak cestovat mezi hvězdami. A okolo této železnice se celá kniha točí. Železnici provozují tvorové přezdívaní Pavouci a hodně si svůj monopol hlídají. Na Quadrail se nesmí nosit ani převážet žádné zbraně, ale jinak cestující příliš omezováni nejsou a tak obchod celkem kvete. Hlavní hrdina je člověk jménem Frank Compton, který celý příběh vypráví v ich formě. Je to bývalý člen tajné služby a nyní tak trochu agent na volné noze, kterého kontaktují Pavouci a žádají ho o pomoc. Zdá se, že někdo se chystá Quadrail zničit nebo ovládnout. Mluví hodně obecně a nekonkrétně, nicméně Frankův úkol je zjistit, kdo se za touto snahou skrývá a překazit mu jeho plány. Jako doprovod se s ním vydává tajemná dívka Bayta, kterou k němu Pavouci přidělili a společně nastupují do "vlaku" a zápletka se nadále postupně odkrývá.
Teď jsem poněkud více slovy sesumíroval, co je napsáno na obálce knihy a to mě vlastně ke koupi přimělo. A ten příběh vypadá na první pohled opravdu slibně. Nápad s "vláčky" plující mezi hvězdami mě nadchl a klasické dobrodružství, kde hrdinové jedou vlakem, potkávají různé známé i neznámé lidi, spojence i nepřátele, je velmi slibné. A celkové odhalení onoho tajemného nepřítele je také zajímavé, i princip na kterém onen nepřítel funguje. Zahn opravdu dokáže osvědčené téma zpracovat originálním způsobem a stejně tak umí zajímavě popsat exotické planety...
Tak v čem je tedy problém?
Každý autor má své silnější a slabší stránky. Klíčem k úspěchu je, aby častěji zužitkovával své lepší aspekty. U Zahna je slabinou to, že jeho postavy přemýšlejí někdy až moc logicky a chovají se poněkud neosobně. To se občas stalo už v Thrawnově trilogii, kde hlavní hrdinové několikrát o problému tak usilovně přemýšlí, že se uanalyzují k nerozhodnosti. Myslím, že to v mnohem větší míře platí i zde. Tato kniha se prostě zkládá ze všech těch maličkostí, které mi na Zahnovi vadí a jsou zde mnohokrát znásobeny.
Postavy - jmenovitě hlavní hrdina, jehož očima celý příběh sledujeme - se chovají spíš jako roboti. Compton sice pořád přemýšlí, ale téměř nikdy necítí. Jeho styl drsného agenta, kterého jen tak něco nerozhází, se poněkud minul účinkem a působí spíš prkeně a nepřirozeně. Jeho chladná vypočítavost se pak trošku přenáší i na čtenáře a tomu je úplně jedno, co se v knize děje. Vzpomínám si, že jsem si při četbě každou chvíli pro sebe říkal "no a co jako?"
Tento nezájem je pak z postav promítnut i na celou zápletku. Jak jsem už psal, příběh je zajímavý, ale vůbec jsem se do něj nedokázal vžít. Hlavní hrdina sledoval stopy, bojoval s nepřáteli a docházel k novým odhalením a já zjišťoval, že mě vůbec nezajímá, co se v té knize děje. Navíc se stálo, jako by celou knihu musel psát hodně narychlo.
Zápletka je sice logicky vykonstruovaná, ale je rovněž plná těch "šokujících" odhalení, která Zahn umí tak dobře. Ale zde ve mě nečekaná odhalení vyvolávala pouze otázku "a co já s tím?" Prostě moc nejde se do příběhu ponořit. A úplně nejhorší je závěrečné přiznání skutečných motivů hlavního hrdiny, které má změnit pohled na celý děj... a reakcí je pouze opět tiché "no a co jako?"
Navíc čím více čtete Zahna, tím spíš zjistíte, že jeho logické zápletky jsou prakticky podle stejného schématu. Podobný pocit jsem měl už u knihy Survivor's Quest, ale tam byly jiné aspekty, které nedostatky vyvažovaly (stormtroopeři ;-) ) Vždycky je tam nějaký podvodníček, vždycky je tam někdo, kdo není tím, čím se zdá, vždycky se dozvíme, že někdo nám neříkal úplnou pravdu...
Prostě a jednoduše: Night Train to Rigel mě nenadchl a spíš zklamal. Není to špatná kniha, ale je to vysoce nevýrazná kniha, do které jsem se prostě nedokázal vžít, jejíž obsah mě nezaujal a rozhodně jsem napjatě nehltal každou stránku jako u Zahnova Manta's Giftu. Na druhou stranu, i mistr se někdy utne a nehodlám na Zahna zanevřít kvůli jedné knize.
Promiň, Time, příště budu hodnější. :-)

Literární koutek

Nějak mi to blogískování moc nejde, co? Nemám asi o čem psát. Depky mám nezajímavé, emo jsem jen příležitostně, nový americký prezident je ohrané téma, ze schodů jsem naštěstí nespadl a má kniha je stále na cestě, ale ještě to bude nějakou dobu trvat, než vyjde. O čem bych tedy mohl psát? Toť otázka.

Potom jsem se jednou zadíval do své nové krásné poličky na knížky a bylo jasno. Mám spoustu knih - a překvapivě ne všechny jsou Harringtonové nebo Star Wars - tak proč o nějaké nenapasat, že? Pak ale přišlo dilema: kterou začít? Což jsem nakonec vyřešil tak, že jsem do poličky hrábnul víceméně náhodně... a vytáhl knihu, která byla natolik špatná, že si popisem jejího obsahu nechci znečišťovat klávesnici. Na druhý pokus vytahuji knihu, kterou jsem vůbec nepochopil... No, tak prostě když jsem hmátnul pošesté, ocitl se v mých rukou Chorál před bitvou of Johna Ringa.

Chorál před bitvou

První román, který kdy vyšel od Johna Ringa a zároveň první část jeho série o válce s Posleeny. Kniha se odehrává v současnosti začíná tím, že k Zemi přiletí mimozemštané a k překvapení všech lidi žádají o pomoc. Galaktická federace, kterou tvoří desítky mimozemských druhů, byla napadena rasou vesmírných nomádů Posleenů, kteří v ostatních druzích vidí pouze potravu. Problém je v tom, že členové Federace po tisíciletích míru už evolučně dospěli do takového stavu, že nejsou schopní násilí. Mají technologie, mají zbraně, ale nejsou schopni taktického myšlení a už vůbec nedokáží zabíjet.
A tak se obrací na lidi. Obvolají hlavy všech významných pozemských států a nabídnou jim veškeré své technologie, ale na oplátku za ně lidi musejí jít bojovat. Jako další motivace může lidem sloužit fakt, že Posleeni za pět let dorazí k Zemi a jejich první vlna má více než dva miliony bojovníků a každá další je dvakrát silnější, než ta předchozí.
Děj sleduje převážně příběh Mika O'Neala, bývalého seržanta u 82. výsadkové divize, který si přivydělával psaním science-fiction, dokud nebyl povolál zpět do služby. Stává se speciálním štábním poradcem pro vývoj a využití nových technologií a posléze je jmenován nadporučíkem a odlétá spolu s pozemskou invazní silou na planetu okupovanou Posleeny.
Příběh Mika na nepřátelské planetě v druhé polovině knihy se prolíná s další dějovou linií o seržantu Pappasovi, který sloužil ve Vietnamu a pomocí nově získaných technologií byl omlazen a povolán zpět do aktivní služby. Pappas má na starost základní výcvik nových rekrutů a jeho očima sledujeme problémy, jež nastávají při příliš rychlém rozšiřování ozbrojených sil, kdy počet řadových vojáků roste rychleji, než počet kvalifikovaných velitelů a následkem toho mají jednotky nedostatečnou velitelskou strukturu. Vojsko má taky samozřejmě problém s dezercí, kdy vojáci spolu s novými zbraněmi utíkají domů, aby chránili své rodiny, protože nechtějí letět na jiné planety bojovat v cizích válkách.
Dobře, je to military Sci-Fi od hlavy až k patě a mě osobně se kniha hodně líbila. Předvádí trochu jiný pohled na mezihvězdný konflikt, než jaký prezentuje například David Weber. John Ringo byl v armádě a tak má fungování vojenské hierarchie poněkud jiný pohled, než Weber nebo třeba Tom Clancy, který v armádě sice nebyl, ale zase má všechno do detailů nastudované. Ringo píše spíše o vojácích, než jejich technologiích a na každého chytrého velitele zde připadá jeden naprosto neschopný idiot. Taky se mi líbí, že Ringo dokáže i o vážných věcech psát s lehkostí a párkrat "breaks the 4th wall" (jak tohle přeložit? Oslovuje čtenáře?) V jedné scéne se na schůzce spisovatelů Sci-Fi na pozadí mihne David Weber. Je zmíněno, že jeden významný podnikatel má kontakty na rodinu jménem Corleone a sám Mike O'Neal je tak trochu ztělesněním Johna Ringa v této knize.
Četl jsem českou verzi a ač se u překladů military SF vždy děsím, musím říct, že Chorál byl přeložel velice dobře. Překlady vojenských hodností jsou vždy problematické, ale překladatelka se snažila a její překlad celkem dobrý a hlavně konzistentní (to znamená, že jedna hodnost je překládána pokaždé stejně a ne, že "lieutenant-commander" je na jedná stránce nadporučík, na jiné korvetní kapitán a na další zase komandér-poručík, jako se to stává v některých jiných knihách). Rovněž oceňuji, že některé vojenské termíny nebo slangy jako Gunny nebo OPSEC zůstaly nepřeloženy a pouze jsou vysvětleny v poznámce pod čarou. A velice mě pobavilo slovo pronesené jako přitakání jedním seržantem - "pře-kurva-sně." Chvíli mi trvalo, než jsem se dovtípil, že jde o "abso-fucking-lutely." :-)
Ale jo, překlad se povedl. Stejně jako celá kniha. Military SF je samozřejmě žánr, který nesedí každému, takže je těžké tu knihu někomu doporučovat. Komu se líbila Honor Harringtonová nebo třeba i věci jako Den nezávislosti či seriál Hvězdná brána, mohl by tu knihu zkusit. A samozřejmě pro příznivce military v jakékoliv podobě je tento román téměř povinnou četbou.