Red Shirt Contest

V knize, na které právě pracuji, se blíží kapitola, kde se jednotka vojáků s převážně českými (nebo obecně slovanskými) jmény dostane do těžkého boje. A protože vymýšlet jména není nikdy nic příjemného, hlavně když jde o postavy s velmi krátkou životností, tak tímto vyhlašuji konkurz na "Červená trička." Každý, kdo se chce přihlásit dostane roli v oné kapitole. Budu se snažit brát ohledy na případné požadavky konkrétního způsobu smrti a pokud někdo bude mermomocí chtít přežít, tak se mu také pokusím vyhovět (koneckonců někdo přežít musí). A pokud budete oné postavě chtít do pusy vložit nějakou konkrétní repliku, tak to bude taky možné.

Tak se nestyďte a hlaste se.

KAŽDÝ MUSÍ NĚKDY ZEMŘÍT. HO HO HO.

Trocha literární hantýrky

Dávám k dobru pár termínů, které jsou v dnešní době - hlavně v Americe - hojně používané v souvislosti s vydáváním knih. Američané hrozně rádi doprovázejí proces vydávání, psaní a propagování knih mnoha úžasně chytře znějícími termíny, které pomalu pronikají i k nám.

Betatester (někdy se používá také "betareader") - tenhle termín se obecně používá i v Čechách. Tohle je ten nešťastník, kterému autor pošle první verzi svého díla a ja na něm, aby autorovi vysvětlil, co všechno je s tou knihou špatně, co je pitomost, co nedává smysl a občas autora proklíná za množství gramatických chyb, které tam nadělal.

Snippet - krátká ukázka z knihy zveřejněná na Internetu, jejíž účel je čtenáře navnadit. Snippet je většinou pasáž vytržená z kontextu knihy nebo scéna považována za reprezentativní. Další oblíbenou možností jsou pravidelné snippety, které na sebe navazují a začínají první kapitolou, takže se na Internetu postupně objevují části knihy podobně jako když v minulosti vycházely knihy seriálově v časopisech. Je to způsob reklamy před vydáním knihy a někteří autoři (například šílenec Weber a jeho nakladatelství Baen a Tor) ve snippetech zveřejní před vydáním až 80 % knihy.

Advance Reader Copy - neboli ARC je rukopis knihy, který je ještě před vydáním dán některým čtenářům. Tyto verze se rozesílají recenzentům, knihkupcům, knihovnám a podobné havěti a potom se také prodávají (podstatně dráž, než finální produkt). Populární je v poslední době verze v elektronické podobě, takzvaný eARC. ARC je většinou k dispozici tři až šest měsíců před vydáním knihy.

Ooopsie - Tohle je nový prvek vydávání knihy, se kterým přišel 3. září 2008 David Weber. V té době byla pomocí snippetů zveřejněno prvních sedm kapitol jeho nové knihy Storm from the Shadows a David mezitím v oněch sedmi kapitolách provedl nějaké změny a tak se rozhodl na internetovém fóru dát ke stažení oněch sedm kapitol s jeho úpravami. Bohužel se překlikl, když vybíral přílohu, a tak na Internetu omylem zveřejnil celou knihu půl roku před plánovaným datem vydání. Toto vešlo do dějin jako "Ooopsie verze" nebo "World´s Largest Snippet."

Taky Scon 2009

Všichni píšou své zážitky z Sconu 2009, tak mám dojem, že bych měl taky něco připsat. To podstatné už vystihla Affaia na svém blogu. Celý con se točil převážně kolem divadla.
V pátek jsem dorazil kolem druhém a snažil se pomoct s proměnou školy na con. Zážitek mi trochu kazil neustálý kašel, bolest v krku a potřeba smrkat, ale nějak se to dařilo přežít. V pátek večer jsem měl dvě přednášky o Honor Harringtonové a Davidu Weberovi. Obě se celkem povedly.
Jak probíhali zkoušky divadla a blížila se premiéra, začínal jsem být pořád nervóznější. Před Sconem jsem vytrvale říkal "to bude v pohodě, to dáme, loni jsme byli taky nervózní", ale teď na místě to dolehlo už i na mě.
Pro mě byly nejhorší asi ty minuty před začátkem představení, kdy jsem neustále pobíhal po zákulisí jako lev v kleci, potlačoval nutkání opakovat si text a vyžadoval se objetí od jakékoliv osoby ženského pohlaví, která mi zrovna padla pod ruku.
A pak to přišlo. Spolu se Zvěmi a Akirou jsem šel na plac. Při generálce se mi ona první improvizovaná scéna "na hollywoodské premiéře" velice povedla a já měl příšerný strach z toho, že to znovu stejně dobře nezopakuju. Naštěstí se to podařilo, mluvil jsem rychle a bez přílišného váhání a najednou jsem se vracel do zákulisí a publikum tleskalo. Zvěmi a Akiře patří velký dík, ze výborně sehranou roli "společnic," i když Zvěmi si stěžovala, že neustále hraje stejnou roli.
Každá další scéna se povedla a já se přistihl, že se neustále bojím, kdy se něco pokazí. Ale k žádným velkým problémům nedošlo a najednou byl konec. Lidi tleskali a potom se sál začal vylidňovat.
Affaia to ve svém komentu správně vystihla. Všechny ty týdny příprav byly najednou pryč během hodiny a půl. Člověk si intelektuálně uvědomuje, že to má za sebou, ale ještě se nedokáže uvolnit. Něco jako po maturitě.

Vzhledem k tomu, že chci stihnout post ještě v březnu, tak už budu pomalu končit. V neděli jsem měl ještě jednu přednášku, se Sammael jsme opakovali naši přednášku o TIE Fighteru z Koprconu. Bohužel mi ráno selhal hlas a zjistil jsem, že prakticky nejsem schopný mluvit, takže Sammael musela celou přednášku odříkat sama, za což jí patří můj velký dík.

A pak to pozvolna skončilo. Pomáhal jsem s úklidem jak nejlíp jsem dovedl a pak jsem se vydal domů. Scony jsou vždycky takové, že si je člověk pořádně ani nevychutná, hlavně kvůli přípravě přestavení a taky tím, že to vidím spíš ze strany organizátorů a vidím, co všechno přípravě conů předchází jenom v rámci přípravy budovy. A ani si nedovedu představit, čím musí před každým Sconem procházet Aldy... nebo čím prochází Vašek Pravda před Festivalem Fantazie.

Celkově mám z letošního Sconu lepší pocit, než z toho loňského a z části doufám, že se mi po loňsku podařilo se alespoň trošku rehabilitovat v očích některých lidí.

No a to už je opravdu všechno. Co říci závěrem? Nevím. Buďte veselí :-)

"Why so serious?"

Jak jsme byli mladí...

Na svém PC jsem objevil staré fotečky z Festivalu Fantazie 2003. Kvalita není nijak dokonalá, ale lepší, než nic. Je neuvěřitelné, že už je to skoro šest let od mého prvního FF.

Happy Valentine

Night Train to Rigel

Na úvod radši upozorňuji, že Timothy Zahn je mým oblíbeným spisovatelem, dokonce bych řekl, že po Davidu Weberovi je asi můj nejoblíbenější romanopisec. Jeho Thrawnova Trilogie vě mě kdysi vzbudila nový zájem o Star Wars, který vyústil v psaní fanfiction a cestování na cony. Jeho dvoudílná série Ruka Thrawnova představuje asi mou nejoblíbenější SW četbu a jeho román Manta's Gift jsem četl v době, kdy jsem se nacházel na jakémsi rozcestí ve svém životě a obsah oné knížky mi poněkud pomohl uspořádat si myšlenky a napověděl, kam jít dál. A vesměs všechny další romány, co jsem od Zahna četl se mi líbily... až do teď.
Night Train to Rigel mě zklamal. Četl jsem ji už před nějakou dobou a dlouho jsem přemýšlel, co je na té knize špatně. Něco mi tam při četbě skřípalo, ale bylo těžké na to přijít. Stylem je to pořád typický Zahn, dialogy jsou zajímavé, zápletka logicky vykonstruovaná, je tam spousta intrik a závěr je nečekaný.
A příběh samotný je rovněž zajímavý. Odehrává se v celku blízké budoucnosti (necelých sto let), kdy je lidstvo spojeno s mimozemskými civilizacemi pomocí zařízení zvaného Quadrail (netuším, jak to přeložit - kvadroželeznice? :-) ), což je v zásadě hyperprostorová železnice a jediný způsob, jak cestovat mezi hvězdami. A okolo této železnice se celá kniha točí. Železnici provozují tvorové přezdívaní Pavouci a hodně si svůj monopol hlídají. Na Quadrail se nesmí nosit ani převážet žádné zbraně, ale jinak cestující příliš omezováni nejsou a tak obchod celkem kvete. Hlavní hrdina je člověk jménem Frank Compton, který celý příběh vypráví v ich formě. Je to bývalý člen tajné služby a nyní tak trochu agent na volné noze, kterého kontaktují Pavouci a žádají ho o pomoc. Zdá se, že někdo se chystá Quadrail zničit nebo ovládnout. Mluví hodně obecně a nekonkrétně, nicméně Frankův úkol je zjistit, kdo se za touto snahou skrývá a překazit mu jeho plány. Jako doprovod se s ním vydává tajemná dívka Bayta, kterou k němu Pavouci přidělili a společně nastupují do "vlaku" a zápletka se nadále postupně odkrývá.
Teď jsem poněkud více slovy sesumíroval, co je napsáno na obálce knihy a to mě vlastně ke koupi přimělo. A ten příběh vypadá na první pohled opravdu slibně. Nápad s "vláčky" plující mezi hvězdami mě nadchl a klasické dobrodružství, kde hrdinové jedou vlakem, potkávají různé známé i neznámé lidi, spojence i nepřátele, je velmi slibné. A celkové odhalení onoho tajemného nepřítele je také zajímavé, i princip na kterém onen nepřítel funguje. Zahn opravdu dokáže osvědčené téma zpracovat originálním způsobem a stejně tak umí zajímavě popsat exotické planety...
Tak v čem je tedy problém?
Každý autor má své silnější a slabší stránky. Klíčem k úspěchu je, aby častěji zužitkovával své lepší aspekty. U Zahna je slabinou to, že jeho postavy přemýšlejí někdy až moc logicky a chovají se poněkud neosobně. To se občas stalo už v Thrawnově trilogii, kde hlavní hrdinové několikrát o problému tak usilovně přemýšlí, že se uanalyzují k nerozhodnosti. Myslím, že to v mnohem větší míře platí i zde. Tato kniha se prostě zkládá ze všech těch maličkostí, které mi na Zahnovi vadí a jsou zde mnohokrát znásobeny.
Postavy - jmenovitě hlavní hrdina, jehož očima celý příběh sledujeme - se chovají spíš jako roboti. Compton sice pořád přemýšlí, ale téměř nikdy necítí. Jeho styl drsného agenta, kterého jen tak něco nerozhází, se poněkud minul účinkem a působí spíš prkeně a nepřirozeně. Jeho chladná vypočítavost se pak trošku přenáší i na čtenáře a tomu je úplně jedno, co se v knize děje. Vzpomínám si, že jsem si při četbě každou chvíli pro sebe říkal "no a co jako?"
Tento nezájem je pak z postav promítnut i na celou zápletku. Jak jsem už psal, příběh je zajímavý, ale vůbec jsem se do něj nedokázal vžít. Hlavní hrdina sledoval stopy, bojoval s nepřáteli a docházel k novým odhalením a já zjišťoval, že mě vůbec nezajímá, co se v té knize děje. Navíc se stálo, jako by celou knihu musel psát hodně narychlo.
Zápletka je sice logicky vykonstruovaná, ale je rovněž plná těch "šokujících" odhalení, která Zahn umí tak dobře. Ale zde ve mě nečekaná odhalení vyvolávala pouze otázku "a co já s tím?" Prostě moc nejde se do příběhu ponořit. A úplně nejhorší je závěrečné přiznání skutečných motivů hlavního hrdiny, které má změnit pohled na celý děj... a reakcí je pouze opět tiché "no a co jako?"
Navíc čím více čtete Zahna, tím spíš zjistíte, že jeho logické zápletky jsou prakticky podle stejného schématu. Podobný pocit jsem měl už u knihy Survivor's Quest, ale tam byly jiné aspekty, které nedostatky vyvažovaly (stormtroopeři ;-) ) Vždycky je tam nějaký podvodníček, vždycky je tam někdo, kdo není tím, čím se zdá, vždycky se dozvíme, že někdo nám neříkal úplnou pravdu...
Prostě a jednoduše: Night Train to Rigel mě nenadchl a spíš zklamal. Není to špatná kniha, ale je to vysoce nevýrazná kniha, do které jsem se prostě nedokázal vžít, jejíž obsah mě nezaujal a rozhodně jsem napjatě nehltal každou stránku jako u Zahnova Manta's Giftu. Na druhou stranu, i mistr se někdy utne a nehodlám na Zahna zanevřít kvůli jedné knize.
Promiň, Time, příště budu hodnější. :-)

O zkouškovém po zkouškovém

Už je to týden, co jsem absolvoval další zkouškové a chtěl jsem o tomto zvláštním období studentského života napsat něco inteligentního a hloubavého. Ovšem nějak jsem se nemohl k ničemu rozhoupat a ani teď nevím, jestli mám co říct.
Zkoušky na mé škole navíc nejsou asi úplně reprezentativní. Jednak je máme většinou písemné, oproti spoustě jiných škol, a jednak máme i spoustu jiných zkoušek v průběhu semestru (včetně půlsemestrální zkoušky, neboli midterm exam), takže závěrečná zkouška u nás většinou tvoří jen zhruba 20-30 % celkové známky, takže to není buď všechno nebo nic.
To ovšem nebrání většině lidí v tom, aby ze zkoušky měli deprese, byli rozklepaní a jedničkáři navíc před zkouškou neustále dokola mumlají, jak nic neumí a jak to nedají a vyhodí je ze školy a umřou někde v zimě pod mostem (ti nejextréměnší mají k tomu ještě obavy, že potom při své smůle po smrti zjístí, že existuje posmrtný život a půjdou na věčnost do pekla)
Je to zajímavá doba. Člověk se vyděšeně drtí něco, co ve spoustě případů kromě oné zkoušky už nikdy nevyužije. Ti šťastnější látku pochopí a trochu jim to usnadní práci. Ti méně šťastní přejdou k memorování a učí se látku nazpaměť prakticky řádek po řádku. A potom jdete do školy, kde se před zkouškou setkáte se spolužáky a vyměňujete si informace a poznatky a přitom zjistíte, co všechno si nepamatujete a co všechno jste se zapomněli naučit. Takže před třídou (popřípadě ve třídě před příchodem profesora) všichni kvapně listují v sešitech a učebnicích a snaží se najít ten opomenutý řádek látky, o kterém si myslí, že tvoří rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.
A potom přijde zkouška... a velice rychle zase odejde. Většina lidí si ani nepamatuje průběh zkoušky, prostě najednou... je pryč. Celé týdny (no dobrá, dny) příprav a za chvíli je konec. Člověk potom přijde domů a najednou nemá co dělat a cítí se nějak prázdně. Časem se samozřejmě zabaví. A obdobím po zkouškovém samozřejmě provází ten nádherný rituál zapomínání naučené látky. Ten důležitý základ tam při troše štěstí zůstane. Ale zbytek... Pchššš. Fuč.
Na zkouškovém je asi opravdu nejlepší ta doba, kdy je po všem. Kdy máte poslední zkoušku za sebou a jen cítíte, jak to z vás pomalu (nebo rychle, to se líší případ od případu) padá a vy máte zase klid.
Na nějakou dobu.
Často velmi krátkou.