Taky Scon 2009

Všichni píšou své zážitky z Sconu 2009, tak mám dojem, že bych měl taky něco připsat. To podstatné už vystihla Affaia na svém blogu. Celý con se točil převážně kolem divadla.
V pátek jsem dorazil kolem druhém a snažil se pomoct s proměnou školy na con. Zážitek mi trochu kazil neustálý kašel, bolest v krku a potřeba smrkat, ale nějak se to dařilo přežít. V pátek večer jsem měl dvě přednášky o Honor Harringtonové a Davidu Weberovi. Obě se celkem povedly.
Jak probíhali zkoušky divadla a blížila se premiéra, začínal jsem být pořád nervóznější. Před Sconem jsem vytrvale říkal "to bude v pohodě, to dáme, loni jsme byli taky nervózní", ale teď na místě to dolehlo už i na mě.
Pro mě byly nejhorší asi ty minuty před začátkem představení, kdy jsem neustále pobíhal po zákulisí jako lev v kleci, potlačoval nutkání opakovat si text a vyžadoval se objetí od jakékoliv osoby ženského pohlaví, která mi zrovna padla pod ruku.
A pak to přišlo. Spolu se Zvěmi a Akirou jsem šel na plac. Při generálce se mi ona první improvizovaná scéna "na hollywoodské premiéře" velice povedla a já měl příšerný strach z toho, že to znovu stejně dobře nezopakuju. Naštěstí se to podařilo, mluvil jsem rychle a bez přílišného váhání a najednou jsem se vracel do zákulisí a publikum tleskalo. Zvěmi a Akiře patří velký dík, ze výborně sehranou roli "společnic," i když Zvěmi si stěžovala, že neustále hraje stejnou roli.
Každá další scéna se povedla a já se přistihl, že se neustále bojím, kdy se něco pokazí. Ale k žádným velkým problémům nedošlo a najednou byl konec. Lidi tleskali a potom se sál začal vylidňovat.
Affaia to ve svém komentu správně vystihla. Všechny ty týdny příprav byly najednou pryč během hodiny a půl. Člověk si intelektuálně uvědomuje, že to má za sebou, ale ještě se nedokáže uvolnit. Něco jako po maturitě.

Vzhledem k tomu, že chci stihnout post ještě v březnu, tak už budu pomalu končit. V neděli jsem měl ještě jednu přednášku, se Sammael jsme opakovali naši přednášku o TIE Fighteru z Koprconu. Bohužel mi ráno selhal hlas a zjistil jsem, že prakticky nejsem schopný mluvit, takže Sammael musela celou přednášku odříkat sama, za což jí patří můj velký dík.

A pak to pozvolna skončilo. Pomáhal jsem s úklidem jak nejlíp jsem dovedl a pak jsem se vydal domů. Scony jsou vždycky takové, že si je člověk pořádně ani nevychutná, hlavně kvůli přípravě přestavení a taky tím, že to vidím spíš ze strany organizátorů a vidím, co všechno přípravě conů předchází jenom v rámci přípravy budovy. A ani si nedovedu představit, čím musí před každým Sconem procházet Aldy... nebo čím prochází Vašek Pravda před Festivalem Fantazie.

Celkově mám z letošního Sconu lepší pocit, než z toho loňského a z části doufám, že se mi po loňsku podařilo se alespoň trošku rehabilitovat v očích některých lidí.

No a to už je opravdu všechno. Co říci závěrem? Nevím. Buďte veselí :-)

"Why so serious?"

Jak jsme byli mladí...

Na svém PC jsem objevil staré fotečky z Festivalu Fantazie 2003. Kvalita není nijak dokonalá, ale lepší, než nic. Je neuvěřitelné, že už je to skoro šest let od mého prvního FF.

Happy Valentine

Night Train to Rigel

Na úvod radši upozorňuji, že Timothy Zahn je mým oblíbeným spisovatelem, dokonce bych řekl, že po Davidu Weberovi je asi můj nejoblíbenější romanopisec. Jeho Thrawnova Trilogie vě mě kdysi vzbudila nový zájem o Star Wars, který vyústil v psaní fanfiction a cestování na cony. Jeho dvoudílná série Ruka Thrawnova představuje asi mou nejoblíbenější SW četbu a jeho román Manta's Gift jsem četl v době, kdy jsem se nacházel na jakémsi rozcestí ve svém životě a obsah oné knížky mi poněkud pomohl uspořádat si myšlenky a napověděl, kam jít dál. A vesměs všechny další romány, co jsem od Zahna četl se mi líbily... až do teď.
Night Train to Rigel mě zklamal. Četl jsem ji už před nějakou dobou a dlouho jsem přemýšlel, co je na té knize špatně. Něco mi tam při četbě skřípalo, ale bylo těžké na to přijít. Stylem je to pořád typický Zahn, dialogy jsou zajímavé, zápletka logicky vykonstruovaná, je tam spousta intrik a závěr je nečekaný.
A příběh samotný je rovněž zajímavý. Odehrává se v celku blízké budoucnosti (necelých sto let), kdy je lidstvo spojeno s mimozemskými civilizacemi pomocí zařízení zvaného Quadrail (netuším, jak to přeložit - kvadroželeznice? :-) ), což je v zásadě hyperprostorová železnice a jediný způsob, jak cestovat mezi hvězdami. A okolo této železnice se celá kniha točí. Železnici provozují tvorové přezdívaní Pavouci a hodně si svůj monopol hlídají. Na Quadrail se nesmí nosit ani převážet žádné zbraně, ale jinak cestující příliš omezováni nejsou a tak obchod celkem kvete. Hlavní hrdina je člověk jménem Frank Compton, který celý příběh vypráví v ich formě. Je to bývalý člen tajné služby a nyní tak trochu agent na volné noze, kterého kontaktují Pavouci a žádají ho o pomoc. Zdá se, že někdo se chystá Quadrail zničit nebo ovládnout. Mluví hodně obecně a nekonkrétně, nicméně Frankův úkol je zjistit, kdo se za touto snahou skrývá a překazit mu jeho plány. Jako doprovod se s ním vydává tajemná dívka Bayta, kterou k němu Pavouci přidělili a společně nastupují do "vlaku" a zápletka se nadále postupně odkrývá.
Teď jsem poněkud více slovy sesumíroval, co je napsáno na obálce knihy a to mě vlastně ke koupi přimělo. A ten příběh vypadá na první pohled opravdu slibně. Nápad s "vláčky" plující mezi hvězdami mě nadchl a klasické dobrodružství, kde hrdinové jedou vlakem, potkávají různé známé i neznámé lidi, spojence i nepřátele, je velmi slibné. A celkové odhalení onoho tajemného nepřítele je také zajímavé, i princip na kterém onen nepřítel funguje. Zahn opravdu dokáže osvědčené téma zpracovat originálním způsobem a stejně tak umí zajímavě popsat exotické planety...
Tak v čem je tedy problém?
Každý autor má své silnější a slabší stránky. Klíčem k úspěchu je, aby častěji zužitkovával své lepší aspekty. U Zahna je slabinou to, že jeho postavy přemýšlejí někdy až moc logicky a chovají se poněkud neosobně. To se občas stalo už v Thrawnově trilogii, kde hlavní hrdinové několikrát o problému tak usilovně přemýšlí, že se uanalyzují k nerozhodnosti. Myslím, že to v mnohem větší míře platí i zde. Tato kniha se prostě zkládá ze všech těch maličkostí, které mi na Zahnovi vadí a jsou zde mnohokrát znásobeny.
Postavy - jmenovitě hlavní hrdina, jehož očima celý příběh sledujeme - se chovají spíš jako roboti. Compton sice pořád přemýšlí, ale téměř nikdy necítí. Jeho styl drsného agenta, kterého jen tak něco nerozhází, se poněkud minul účinkem a působí spíš prkeně a nepřirozeně. Jeho chladná vypočítavost se pak trošku přenáší i na čtenáře a tomu je úplně jedno, co se v knize děje. Vzpomínám si, že jsem si při četbě každou chvíli pro sebe říkal "no a co jako?"
Tento nezájem je pak z postav promítnut i na celou zápletku. Jak jsem už psal, příběh je zajímavý, ale vůbec jsem se do něj nedokázal vžít. Hlavní hrdina sledoval stopy, bojoval s nepřáteli a docházel k novým odhalením a já zjišťoval, že mě vůbec nezajímá, co se v té knize děje. Navíc se stálo, jako by celou knihu musel psát hodně narychlo.
Zápletka je sice logicky vykonstruovaná, ale je rovněž plná těch "šokujících" odhalení, která Zahn umí tak dobře. Ale zde ve mě nečekaná odhalení vyvolávala pouze otázku "a co já s tím?" Prostě moc nejde se do příběhu ponořit. A úplně nejhorší je závěrečné přiznání skutečných motivů hlavního hrdiny, které má změnit pohled na celý děj... a reakcí je pouze opět tiché "no a co jako?"
Navíc čím více čtete Zahna, tím spíš zjistíte, že jeho logické zápletky jsou prakticky podle stejného schématu. Podobný pocit jsem měl už u knihy Survivor's Quest, ale tam byly jiné aspekty, které nedostatky vyvažovaly (stormtroopeři ;-) ) Vždycky je tam nějaký podvodníček, vždycky je tam někdo, kdo není tím, čím se zdá, vždycky se dozvíme, že někdo nám neříkal úplnou pravdu...
Prostě a jednoduše: Night Train to Rigel mě nenadchl a spíš zklamal. Není to špatná kniha, ale je to vysoce nevýrazná kniha, do které jsem se prostě nedokázal vžít, jejíž obsah mě nezaujal a rozhodně jsem napjatě nehltal každou stránku jako u Zahnova Manta's Giftu. Na druhou stranu, i mistr se někdy utne a nehodlám na Zahna zanevřít kvůli jedné knize.
Promiň, Time, příště budu hodnější. :-)

O zkouškovém po zkouškovém

Už je to týden, co jsem absolvoval další zkouškové a chtěl jsem o tomto zvláštním období studentského života napsat něco inteligentního a hloubavého. Ovšem nějak jsem se nemohl k ničemu rozhoupat a ani teď nevím, jestli mám co říct.
Zkoušky na mé škole navíc nejsou asi úplně reprezentativní. Jednak je máme většinou písemné, oproti spoustě jiných škol, a jednak máme i spoustu jiných zkoušek v průběhu semestru (včetně půlsemestrální zkoušky, neboli midterm exam), takže závěrečná zkouška u nás většinou tvoří jen zhruba 20-30 % celkové známky, takže to není buď všechno nebo nic.
To ovšem nebrání většině lidí v tom, aby ze zkoušky měli deprese, byli rozklepaní a jedničkáři navíc před zkouškou neustále dokola mumlají, jak nic neumí a jak to nedají a vyhodí je ze školy a umřou někde v zimě pod mostem (ti nejextréměnší mají k tomu ještě obavy, že potom při své smůle po smrti zjístí, že existuje posmrtný život a půjdou na věčnost do pekla)
Je to zajímavá doba. Člověk se vyděšeně drtí něco, co ve spoustě případů kromě oné zkoušky už nikdy nevyužije. Ti šťastnější látku pochopí a trochu jim to usnadní práci. Ti méně šťastní přejdou k memorování a učí se látku nazpaměť prakticky řádek po řádku. A potom jdete do školy, kde se před zkouškou setkáte se spolužáky a vyměňujete si informace a poznatky a přitom zjistíte, co všechno si nepamatujete a co všechno jste se zapomněli naučit. Takže před třídou (popřípadě ve třídě před příchodem profesora) všichni kvapně listují v sešitech a učebnicích a snaží se najít ten opomenutý řádek látky, o kterém si myslí, že tvoří rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.
A potom přijde zkouška... a velice rychle zase odejde. Většina lidí si ani nepamatuje průběh zkoušky, prostě najednou... je pryč. Celé týdny (no dobrá, dny) příprav a za chvíli je konec. Člověk potom přijde domů a najednou nemá co dělat a cítí se nějak prázdně. Časem se samozřejmě zabaví. A obdobím po zkouškovém samozřejmě provází ten nádherný rituál zapomínání naučené látky. Ten důležitý základ tam při troše štěstí zůstane. Ale zbytek... Pchššš. Fuč.
Na zkouškovém je asi opravdu nejlepší ta doba, kdy je po všem. Kdy máte poslední zkoušku za sebou a jen cítíte, jak to z vás pomalu (nebo rychle, to se líší případ od případu) padá a vy máte zase klid.
Na nějakou dobu.
Často velmi krátkou.

Literární koutek

Nějak mi to blogískování moc nejde, co? Nemám asi o čem psát. Depky mám nezajímavé, emo jsem jen příležitostně, nový americký prezident je ohrané téma, ze schodů jsem naštěstí nespadl a má kniha je stále na cestě, ale ještě to bude nějakou dobu trvat, než vyjde. O čem bych tedy mohl psát? Toť otázka.

Potom jsem se jednou zadíval do své nové krásné poličky na knížky a bylo jasno. Mám spoustu knih - a překvapivě ne všechny jsou Harringtonové nebo Star Wars - tak proč o nějaké nenapasat, že? Pak ale přišlo dilema: kterou začít? Což jsem nakonec vyřešil tak, že jsem do poličky hrábnul víceméně náhodně... a vytáhl knihu, která byla natolik špatná, že si popisem jejího obsahu nechci znečišťovat klávesnici. Na druhý pokus vytahuji knihu, kterou jsem vůbec nepochopil... No, tak prostě když jsem hmátnul pošesté, ocitl se v mých rukou Chorál před bitvou of Johna Ringa.

Chorál před bitvou

První román, který kdy vyšel od Johna Ringa a zároveň první část jeho série o válce s Posleeny. Kniha se odehrává v současnosti začíná tím, že k Zemi přiletí mimozemštané a k překvapení všech lidi žádají o pomoc. Galaktická federace, kterou tvoří desítky mimozemských druhů, byla napadena rasou vesmírných nomádů Posleenů, kteří v ostatních druzích vidí pouze potravu. Problém je v tom, že členové Federace po tisíciletích míru už evolučně dospěli do takového stavu, že nejsou schopní násilí. Mají technologie, mají zbraně, ale nejsou schopni taktického myšlení a už vůbec nedokáží zabíjet.
A tak se obrací na lidi. Obvolají hlavy všech významných pozemských států a nabídnou jim veškeré své technologie, ale na oplátku za ně lidi musejí jít bojovat. Jako další motivace může lidem sloužit fakt, že Posleeni za pět let dorazí k Zemi a jejich první vlna má více než dva miliony bojovníků a každá další je dvakrát silnější, než ta předchozí.
Děj sleduje převážně příběh Mika O'Neala, bývalého seržanta u 82. výsadkové divize, který si přivydělával psaním science-fiction, dokud nebyl povolál zpět do služby. Stává se speciálním štábním poradcem pro vývoj a využití nových technologií a posléze je jmenován nadporučíkem a odlétá spolu s pozemskou invazní silou na planetu okupovanou Posleeny.
Příběh Mika na nepřátelské planetě v druhé polovině knihy se prolíná s další dějovou linií o seržantu Pappasovi, který sloužil ve Vietnamu a pomocí nově získaných technologií byl omlazen a povolán zpět do aktivní služby. Pappas má na starost základní výcvik nových rekrutů a jeho očima sledujeme problémy, jež nastávají při příliš rychlém rozšiřování ozbrojených sil, kdy počet řadových vojáků roste rychleji, než počet kvalifikovaných velitelů a následkem toho mají jednotky nedostatečnou velitelskou strukturu. Vojsko má taky samozřejmě problém s dezercí, kdy vojáci spolu s novými zbraněmi utíkají domů, aby chránili své rodiny, protože nechtějí letět na jiné planety bojovat v cizích válkách.
Dobře, je to military Sci-Fi od hlavy až k patě a mě osobně se kniha hodně líbila. Předvádí trochu jiný pohled na mezihvězdný konflikt, než jaký prezentuje například David Weber. John Ringo byl v armádě a tak má fungování vojenské hierarchie poněkud jiný pohled, než Weber nebo třeba Tom Clancy, který v armádě sice nebyl, ale zase má všechno do detailů nastudované. Ringo píše spíše o vojácích, než jejich technologiích a na každého chytrého velitele zde připadá jeden naprosto neschopný idiot. Taky se mi líbí, že Ringo dokáže i o vážných věcech psát s lehkostí a párkrat "breaks the 4th wall" (jak tohle přeložit? Oslovuje čtenáře?) V jedné scéne se na schůzce spisovatelů Sci-Fi na pozadí mihne David Weber. Je zmíněno, že jeden významný podnikatel má kontakty na rodinu jménem Corleone a sám Mike O'Neal je tak trochu ztělesněním Johna Ringa v této knize.
Četl jsem českou verzi a ač se u překladů military SF vždy děsím, musím říct, že Chorál byl přeložel velice dobře. Překlady vojenských hodností jsou vždy problematické, ale překladatelka se snažila a její překlad celkem dobrý a hlavně konzistentní (to znamená, že jedna hodnost je překládána pokaždé stejně a ne, že "lieutenant-commander" je na jedná stránce nadporučík, na jiné korvetní kapitán a na další zase komandér-poručík, jako se to stává v některých jiných knihách). Rovněž oceňuji, že některé vojenské termíny nebo slangy jako Gunny nebo OPSEC zůstaly nepřeloženy a pouze jsou vysvětleny v poznámce pod čarou. A velice mě pobavilo slovo pronesené jako přitakání jedním seržantem - "pře-kurva-sně." Chvíli mi trvalo, než jsem se dovtípil, že jde o "abso-fucking-lutely." :-)
Ale jo, překlad se povedl. Stejně jako celá kniha. Military SF je samozřejmě žánr, který nesedí každému, takže je těžké tu knihu někomu doporučovat. Komu se líbila Honor Harringtonová nebo třeba i věci jako Den nezávislosti či seriál Hvězdná brána, mohl by tu knihu zkusit. A samozřejmě pro příznivce military v jakékoliv podobě je tento román téměř povinnou četbou.

Feedback

K mé novelce Příliš blízké setkání z Ceny Karla Čapka se sešlo hodně různých ohlasů. Tady dávám k dobru dva velice odlišné feedbacky.

Feedback 1

Celé dílko je opravdu zdařilé, neotřelé, nekopíruje nic z toho, co jsem zatím četla (a že to pár knih opravdu bude). Zároveň je to sci-fi o snaze udělat si z nepřítele přátelé. Moc se mi líbilo. Nejvíce mě oslovil odstavec rozhovoru Neiwertové s Huny, byl naprosto fascinující. Máš výtečnou představivost a tento odstavec se čte přímo jedním dechem. Nejméně mě oslovila asi ta první scéna v jídelně, ale na druhou stranu nějak se v ději člověk posunout dál musí, takže bych s ní nic nedělala. Ale samozřejmě i bitvy a další scény byly úchvatné, ale tyto si vybavuji nejvíce.

Feedback 2

Tohle byla sračka, co v té soutěži pohřbila všechnu tu kvalitní literaturu. Nějaká myšlenka tam sice je, ale topí se v té hromadě zbytečností. Problémy hlavní hrdinky jsou naprosto tuctové a neoriginální. Vojáci jsou všichni stejní a jejich dialogy jsou k ději asi tak relevantní, jako kdyby se vojáci bavili o lakování nehtů. Postavy představuješ vyjmenováním telefonního seznamu, máš jich tam hrozně moc a v druhé půlce jich pak půlku během několika odstavců vykosíš. Dal bych tomu možná tak jedno procento za snahu. Nechápu, jak tohle mohlo vyhrát.

Take your pick. ;-)