Návrat do dětství - Fallout 2

Bylo mi dvanáct, když v časopisu Level vyšla hra jménem Fallout. Nic jsem o ní nevěděl, krom toho, že byla přeložena do češtiny a je to jakési RPG (co to přesně RPG je jsem tehdy netušil, herní žánry jako Adventure, RPG nebo Dungeon mi splývaly dohromady). Hru jsem si nainstaloval, ale dlouho jsem ji nehrál, nechápal jsem, jak to funguje, neuměl jsem to ovládat a moc mě to nebavilo. Tehdy jsem hrával hlavně strategie a střílečky a Fallout mě prostě na první pohled nijak nenadchl.

Uplynul asi měsíc a já viděl u kamaráda, jak to hraje a zaujalo mě to. Tak jsem si to zkusil nainstalovat znovu a s pomocí návodu zjistil, jak se vytváří postava a naučil se některé základní ovládací prvky. Potom jsem začal hrát a začalo mě to bavit... VELICE bavit. Stále jsem spoustě věcí nerozuměl a patlal jsem se v tom celé prázdniny, hru několikrát začínal znovu kvůli neschopné postavě (a jednomu krachnutí počítače), ale nakonec jsem to koncem prázdnin dohrál. A bylo to úžasné. I přes problémy jsem si hru zamiloval a stal jsem se fanouškem. A potom jsem ji rok nehrál. Ne že bych nechtěl, prostě nebyl čas, nálada, kdo ví.

A o rok později vyšel v časopisu Level Fallout 2. Na tuhle hru jsem se těšil celé měsíce, tentokrát jsem už věděl, o co jde a nemohl jsem se dočkat. A když jsem ho konečně měl nainstalovaného na počítači, byl jsem v tranzu. Fallouta 2 jsem nehrál, Fallouta 2 jsem žil. A když jsem ho dohrál, hrál jsem ho podruhé, potřetí, počtvrté. Následující více než rok jsme se spolužáky trpěli úplnou Fallout mánií, každý den jsme si ve škole vyprávěli o tom, co jsme zažili ve Falloutu 2, kdo přibral do party jakého parťáka, jaký splnil quest, co našel za náhodnou lokaci, jak si vylepšuje postavu, jaké preferuje zbraně... Žili jsme tím. Já dost možná nejvíc (ale řekl bych, že to bylo těsně).

Fallout jednička byl první a byla to modla, ale neovlivnil mě rozhodně tolik jako dvojka. I když jsem hrál potom jedničku znova, většinou jsem ji viděl spíš jako předehru ke dvojce. Fallout 2 pro mě byl něčím speciálním, sám si nepamatuju, kolikrát jsem ho dohrál, minimálně patnáctkrát, a u žádné hry jsem asi nestrávil víc času, než u téhle. Taky myslím, že žádná jiná hra mě taky neovlivnila tak, jako tahle.

Čím mě ovlivnila? Jak mě ovlivnila? Přesně nevím. Příběh, atmosféra a detailnost téhle hry mě fascinovaly a možná ve mě trochu probudily touhu vyprávět příběhy, nebo ji trošku navedly správným směrem - všelijaké příběhy jsem vytvářel už předtím, i když jsem si spíš tak hrál ve své hlavě. Ve třinácti letech jsem si svého času pohrával s myšlenkou, že příběh Fallouta 2 sepíšu do knižní podoby, to byly naivní chvilkové představy. Později jsem si v hlavě zmiksoval Fallouta s několika jinými filmy, na které jsou tou dobou koukal a v hlavě si vytvořil vlastní příběh a svět z post apokalyptického prostředí. Příběh, který si rámcově pořád pamatuju a nejspíš ho někdy opráším, upravím a sepíšu ho.

Proč to sem píšu právě teď? Z části nostalgie. Dlouho jsem Fallouta 2 nehrál, ale teďka jsem si ho v rámci prokrastinace znovu nainstaloval (překvapivě běhal bez problémů i pod Vistama) a zahrál. Nehrál jsem to šest let. A víte co? Ta hra je pořád úžasná a neztratila nic, ze svého kouzla, možná jsem se trochu změnil já (například objednávat si virtuálně v nevěstinci v New Reno pořád dokola noc s prostitutkou mě ve třinácti letech asi fascinovalo víc, než teď :-) ).

Stejně jako před deseti lety to hraju s českým překladem. Anglicky umím bez problému, studuju na americké škole, ale prostě český překlad Falloutů je srdcovka a nevyměním ho, i když je plný chyb a občas hrozných překladů. Ale jako celek pro mě těm hrám dal jejich úžasnou atmosféru. A další věc, kterou jsem před deseti lety žral byly ty úžasné bojové hlášky :-) Dneska člověk vidí, že některé z nich vznikly špatným překladem, ale to jim neubírá na kouzlu. Prostě hláška "hlavo, potkej prdel" je úžasná, i když dnes už vím, že jde o špatné přeložení slovíčka "meet" v daném kontextu.

Zrovna tak se zdráhám nainstalovat si Fallout 2 restoration project, který hru neúměrně rozšiřuje a vrací ji ztracený obsah. Nevadí mi fakt, že nový obsah je v angličtině, jako spíš to, že... já nevím, Fallout 2 je pro mě asi srdcovka tak, jak je, i s nedodělaným obsahem. Někdy si to možná s rozšířením zahraju, ale asi mi to přijde jako přidělávat ruce na Venuši Milónskou.

Ale nejspíš si zahraju Fallout 3 a Fallout: New Vegas. Slyšel jsem na to protichůdné názory, takže asi bude třeba, abych si udělal názor vlastní. A to, co jsem z toho viděl se mi spíš líbilo, takže uvidíme. V každém případě, Fallout 2 (a předchůdce Fallout 1) jsou srdcovky a beze sporu dvě nejlepší hry, jaké jsem kdy hrál, ať už jde o příběh, propracovanost nebo atmosféru.

Fallout je taky důvod, proč nemůžu vystát lidi, kteří v životě žádnou hru nehráli, ale neustále mluví o tom, jak počítačové hry "škodí mláděži" a jak z nich vychovávají psychopatické zabijáky a brzdí jim v rozvoji blablabla. Jistě, Fallout je brutální, ale to je Dostojevkého Zločin a trest taky (a zkušenosti mám s obojím). Kritici si myslím neuvědomují jednu zásadní věc: dobrý příběh je dobrý příběh, bez ohledu na to, v jakém médiu se nachází.

Zajímalo by mě, jestli jsem jediný, kdo má na "éru Falloutů" podobné vzpomínky. Pokud máte taky nějaké vlastní zážitky s Falloutem 1 a 2, klidně sem něco napiště. Budu rád.

Co říci záverem?

War, war never changes...