Půl roku poté

Zdá se mi to až neuvěřitelné, ale je to už víc jak půl roku, co mi takhle koncem května přišel mail, který mě informoval o tom, že se moje novela Příliš blízke setkání umístila v Ceně Karla Čapka a bude otištěna ve sborníku Mlok. Potom, se to seběhlo velice rychle. Vzpomínám si, že jsem měl velkou radost a, co si budeme povídat, byl jsem pyšnej.

Potom přišel druhý šok. Napsala mi koordinátorka soutěže CKČ s tím, že jeden z porotců vede nakladatelství Klub Julese Vernea - Poutník a rád by se se mnou setkal. O pár dnů později mi přišel mail od onoho nakladatele, který mi ve stručnosti říkal, že ho má práce zaujala a chtěl by se mnou spolupracovat.

Bylo to den před mou poslední závěrečnou písemkou z jarního semestru. Byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a tak jsem si ke spánku potřeboval dopomoct trochou vína.

S nakladatelem jsme se pak sešli na začátku června. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že mu pošlu své rozpracované pokračovnání Příliš blízkého setkání (vlastně šlo spíš jen o příběh ze stejného světa, než o pokračování - byly tam jiné postavy a tak podobně)

Teď je o půl roku později. S nakladatelsvím mám podepsanou smlouvu, dostal jsem zálohu a má knížka je u korektorky. Můj pocit je... téměř nepopsatelný. Je to krásný pocit. Je to tak trochu splněný sen. Rozhodně jsem v nic takového nedoufal, když jsem do Ceny Karla Čapka posílal svou práci. Možná jsem si říkal, že by to někdy možná šlo, ale ani jsem se neodvažoval doufat. Říkal jsem si asi něco jako "možná časem, někdy v daleké budoucnosti mi něco vydají." Ale opravdu mě tohle ani nenapadlo, když jsem začal psát Příliš blízké setkání.

A rozhodně mě nic takového nenapadlo, když jsem před sedmi lety posílal Yanně na Jediland své (nepříliš povedené) první Star Wars dílko s názvem Desper.

Teď jen doufám, že to všechno už dojde v pořádku do zdárného konce.