Jak jsme byli mladí...

Na svém PC jsem objevil staré fotečky z Festivalu Fantazie 2003. Kvalita není nijak dokonalá, ale lepší, než nic. Je neuvěřitelné, že už je to skoro šest let od mého prvního FF.

Happy Valentine

Night Train to Rigel

Na úvod radši upozorňuji, že Timothy Zahn je mým oblíbeným spisovatelem, dokonce bych řekl, že po Davidu Weberovi je asi můj nejoblíbenější romanopisec. Jeho Thrawnova Trilogie vě mě kdysi vzbudila nový zájem o Star Wars, který vyústil v psaní fanfiction a cestování na cony. Jeho dvoudílná série Ruka Thrawnova představuje asi mou nejoblíbenější SW četbu a jeho román Manta's Gift jsem četl v době, kdy jsem se nacházel na jakémsi rozcestí ve svém životě a obsah oné knížky mi poněkud pomohl uspořádat si myšlenky a napověděl, kam jít dál. A vesměs všechny další romány, co jsem od Zahna četl se mi líbily... až do teď.
Night Train to Rigel mě zklamal. Četl jsem ji už před nějakou dobou a dlouho jsem přemýšlel, co je na té knize špatně. Něco mi tam při četbě skřípalo, ale bylo těžké na to přijít. Stylem je to pořád typický Zahn, dialogy jsou zajímavé, zápletka logicky vykonstruovaná, je tam spousta intrik a závěr je nečekaný.
A příběh samotný je rovněž zajímavý. Odehrává se v celku blízké budoucnosti (necelých sto let), kdy je lidstvo spojeno s mimozemskými civilizacemi pomocí zařízení zvaného Quadrail (netuším, jak to přeložit - kvadroželeznice? :-) ), což je v zásadě hyperprostorová železnice a jediný způsob, jak cestovat mezi hvězdami. A okolo této železnice se celá kniha točí. Železnici provozují tvorové přezdívaní Pavouci a hodně si svůj monopol hlídají. Na Quadrail se nesmí nosit ani převážet žádné zbraně, ale jinak cestující příliš omezováni nejsou a tak obchod celkem kvete. Hlavní hrdina je člověk jménem Frank Compton, který celý příběh vypráví v ich formě. Je to bývalý člen tajné služby a nyní tak trochu agent na volné noze, kterého kontaktují Pavouci a žádají ho o pomoc. Zdá se, že někdo se chystá Quadrail zničit nebo ovládnout. Mluví hodně obecně a nekonkrétně, nicméně Frankův úkol je zjistit, kdo se za touto snahou skrývá a překazit mu jeho plány. Jako doprovod se s ním vydává tajemná dívka Bayta, kterou k němu Pavouci přidělili a společně nastupují do "vlaku" a zápletka se nadále postupně odkrývá.
Teď jsem poněkud více slovy sesumíroval, co je napsáno na obálce knihy a to mě vlastně ke koupi přimělo. A ten příběh vypadá na první pohled opravdu slibně. Nápad s "vláčky" plující mezi hvězdami mě nadchl a klasické dobrodružství, kde hrdinové jedou vlakem, potkávají různé známé i neznámé lidi, spojence i nepřátele, je velmi slibné. A celkové odhalení onoho tajemného nepřítele je také zajímavé, i princip na kterém onen nepřítel funguje. Zahn opravdu dokáže osvědčené téma zpracovat originálním způsobem a stejně tak umí zajímavě popsat exotické planety...
Tak v čem je tedy problém?
Každý autor má své silnější a slabší stránky. Klíčem k úspěchu je, aby častěji zužitkovával své lepší aspekty. U Zahna je slabinou to, že jeho postavy přemýšlejí někdy až moc logicky a chovají se poněkud neosobně. To se občas stalo už v Thrawnově trilogii, kde hlavní hrdinové několikrát o problému tak usilovně přemýšlí, že se uanalyzují k nerozhodnosti. Myslím, že to v mnohem větší míře platí i zde. Tato kniha se prostě zkládá ze všech těch maličkostí, které mi na Zahnovi vadí a jsou zde mnohokrát znásobeny.
Postavy - jmenovitě hlavní hrdina, jehož očima celý příběh sledujeme - se chovají spíš jako roboti. Compton sice pořád přemýšlí, ale téměř nikdy necítí. Jeho styl drsného agenta, kterého jen tak něco nerozhází, se poněkud minul účinkem a působí spíš prkeně a nepřirozeně. Jeho chladná vypočítavost se pak trošku přenáší i na čtenáře a tomu je úplně jedno, co se v knize děje. Vzpomínám si, že jsem si při četbě každou chvíli pro sebe říkal "no a co jako?"
Tento nezájem je pak z postav promítnut i na celou zápletku. Jak jsem už psal, příběh je zajímavý, ale vůbec jsem se do něj nedokázal vžít. Hlavní hrdina sledoval stopy, bojoval s nepřáteli a docházel k novým odhalením a já zjišťoval, že mě vůbec nezajímá, co se v té knize děje. Navíc se stálo, jako by celou knihu musel psát hodně narychlo.
Zápletka je sice logicky vykonstruovaná, ale je rovněž plná těch "šokujících" odhalení, která Zahn umí tak dobře. Ale zde ve mě nečekaná odhalení vyvolávala pouze otázku "a co já s tím?" Prostě moc nejde se do příběhu ponořit. A úplně nejhorší je závěrečné přiznání skutečných motivů hlavního hrdiny, které má změnit pohled na celý děj... a reakcí je pouze opět tiché "no a co jako?"
Navíc čím více čtete Zahna, tím spíš zjistíte, že jeho logické zápletky jsou prakticky podle stejného schématu. Podobný pocit jsem měl už u knihy Survivor's Quest, ale tam byly jiné aspekty, které nedostatky vyvažovaly (stormtroopeři ;-) ) Vždycky je tam nějaký podvodníček, vždycky je tam někdo, kdo není tím, čím se zdá, vždycky se dozvíme, že někdo nám neříkal úplnou pravdu...
Prostě a jednoduše: Night Train to Rigel mě nenadchl a spíš zklamal. Není to špatná kniha, ale je to vysoce nevýrazná kniha, do které jsem se prostě nedokázal vžít, jejíž obsah mě nezaujal a rozhodně jsem napjatě nehltal každou stránku jako u Zahnova Manta's Giftu. Na druhou stranu, i mistr se někdy utne a nehodlám na Zahna zanevřít kvůli jedné knize.
Promiň, Time, příště budu hodnější. :-)

O zkouškovém po zkouškovém

Už je to týden, co jsem absolvoval další zkouškové a chtěl jsem o tomto zvláštním období studentského života napsat něco inteligentního a hloubavého. Ovšem nějak jsem se nemohl k ničemu rozhoupat a ani teď nevím, jestli mám co říct.
Zkoušky na mé škole navíc nejsou asi úplně reprezentativní. Jednak je máme většinou písemné, oproti spoustě jiných škol, a jednak máme i spoustu jiných zkoušek v průběhu semestru (včetně půlsemestrální zkoušky, neboli midterm exam), takže závěrečná zkouška u nás většinou tvoří jen zhruba 20-30 % celkové známky, takže to není buď všechno nebo nic.
To ovšem nebrání většině lidí v tom, aby ze zkoušky měli deprese, byli rozklepaní a jedničkáři navíc před zkouškou neustále dokola mumlají, jak nic neumí a jak to nedají a vyhodí je ze školy a umřou někde v zimě pod mostem (ti nejextréměnší mají k tomu ještě obavy, že potom při své smůle po smrti zjístí, že existuje posmrtný život a půjdou na věčnost do pekla)
Je to zajímavá doba. Člověk se vyděšeně drtí něco, co ve spoustě případů kromě oné zkoušky už nikdy nevyužije. Ti šťastnější látku pochopí a trochu jim to usnadní práci. Ti méně šťastní přejdou k memorování a učí se látku nazpaměť prakticky řádek po řádku. A potom jdete do školy, kde se před zkouškou setkáte se spolužáky a vyměňujete si informace a poznatky a přitom zjistíte, co všechno si nepamatujete a co všechno jste se zapomněli naučit. Takže před třídou (popřípadě ve třídě před příchodem profesora) všichni kvapně listují v sešitech a učebnicích a snaží se najít ten opomenutý řádek látky, o kterém si myslí, že tvoří rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.
A potom přijde zkouška... a velice rychle zase odejde. Většina lidí si ani nepamatuje průběh zkoušky, prostě najednou... je pryč. Celé týdny (no dobrá, dny) příprav a za chvíli je konec. Člověk potom přijde domů a najednou nemá co dělat a cítí se nějak prázdně. Časem se samozřejmě zabaví. A obdobím po zkouškovém samozřejmě provází ten nádherný rituál zapomínání naučené látky. Ten důležitý základ tam při troše štěstí zůstane. Ale zbytek... Pchššš. Fuč.
Na zkouškovém je asi opravdu nejlepší ta doba, kdy je po všem. Kdy máte poslední zkoušku za sebou a jen cítíte, jak to z vás pomalu (nebo rychle, to se líší případ od případu) padá a vy máte zase klid.
Na nějakou dobu.
Často velmi krátkou.