Rok 2009

Co říct v předvečer Silvestra k roku, ze kterého uplynulo už 364 dní? 2009... součet jednotlivých číslic nám dá dohromady 11... A to znamená... vůbec nic. No, ale 11 je fajn číslo. Prvočíslo dokonce.

Ne, vážně. Rok 2009 byl pro mě dobrý rok i když se mi to občas nezdálo. Párkrát jsem padl na hubu, ale to může říct kdokoliv o kterémkoliv roce, že.

Vydal jsem knihu. Po šesti letech psaní vyšla moje první knihy. A je to úžasný a nepopsatelný pocit. Stejně jako byl úžasný pocit na Festivalu fantazie, když probíhal křest a všichni mi začali tleskat. Teď jen aby mi to nestouplo do hlavy a nezačal jsem psát kraviny.

Hlavní a nejdůležitější věcí ale je, že jsem po dlouhé době opravdu šťastný. Ti, co mě znají, asi vědí proč. A je to krásný pocit. Poprvé za tři roky se takhle cítím. Předchozí tři Silvestry jsem měl takový nepříjemný pocit. Člověk se směje s přáteli, vtipkuje, ale v hloubi duše je mu smutno. Říká si "zase o rok starší... a zase větší ztroskotanec." Teď, v předvečer dalšího konce roku sedím u počítače a usmívám se. Nevím, co mi přinese budoucnost. Nevím, jak dlouho to štěstí vydrží. Ale poprvé po mnoha letech cítím naději. A teď - v téhle chvíli - jsem šťastný a spokojený a do roku 2010 hledím optimisticky.

Všem, co sem občas přijdete, přeju jenom to nejlepší do roku 2010. Ať se vám splní všechno, co si myslíte, že vám chybí ke štěstí. A ještě něco navíc.

Dobře my!

Jak se odevzdává rukopis

Psaní nové knihy jsem dokončil už koncem srpna, ale potom přišlo na řadu čtení, opravování, betareadeři a vytváření finální verze (ve které stejně zůstala spousta chyb, ale ve finálně finální už snad nebudou) Patlal jsem se s tím dlouho, déle než bych měl, a tak jsem byl nucen nakladatele požádat, ať mi dá deadline. Koneckonců jsem student a když vím, že mám něco odevzdat 8. prosince, tak to prostě odevzdám 8. prosince, ať tak či onak...

Tak se tedy stalo, že se deadline stanovil na úterý 8. prosince... a proto jsem mu to donesl s dvoudenním zpožděním.

Poslední korektury jsem dokončil ve tři hodiny ráno a následující den doupravil několik maličkostí. A pak jsem začal tisknout. Původně jsem plánoval tisknout ve škole, abych všechny nasral, neboť máme na celou budovu (a cca 600 studentů) jedinou funkční tiskárnu. Ale nakonec jsem se rozhodl tisknout doma. Začal jsem ve čtyři odpoledne... a protáhlo se to na hodinu a půl. Inu vytisknout 336 stran chvíli trvá, no :-)

Ale potom jsem nestíhal. Nakladatel psal, že bude na místě setkání (v nejmenované pražské hospodě) mezi pátou a šestou, a já dokončil tisk v půl šesté. Pomohla mi maminka, která zrovna přijížděla domů, a tak jsem rychle skočil do auta a požádal ji, jestli by mě nehodila někam na metro nebo na tramvaj. Máma se ukázala být jako zdatný řidič a i tramvaj úspěšně předhodila, když nám ujela před nosem. Na příští zastávce jsem nastoupil a měl jsem i několikavteřinovou časovou rezervu.

V hospodě byl nakladatel a jeho kolegové ve více či méně podnapilém stavu. Viděl jsem smlouvu a když jsem si ji pročítal, Vládě Kejval mi hučel do ucha "Podepíííš! Podepíííš! Tak ty nám nepodepííííšeš?" Později padaly hlášky typu:
"Tak dobrá, já to podepíšu! Ke všemu se přiznávám! Ke všemu! Já s tím Slánským spolupracoval."

nebo

"Tady to podepiš, ať spřátelená vojska můžou konečně přijet. Toho, že je to v azbuce, si nevšímej!"

Potom proběhlo předání smluv, rukopisu a zálohy... kterou jsem hamižně pečlivě přepočítal a na jednu bankovku jsem se podíval proti světlu, což Vláďa Kejval okomentoval slovy: "Hezky to Egon tiskne, co? On to umí dobře!"

Potom ještě dal kdosi kolovat fotky z asi 18 let starého conu, na kterých byl mimo jiné můj nakladatel... a měl na sobě kimono a v každé ruce třímal krátký meč.

Takže zhruba takhle probíhá předávání rukopisu. Pokud si někteří z vás představovali celý proces jako něco velice honosného v nóbl kavárně doprovázené usrkáváním dobrého vína, kde se smlouva podepisuje starobylým brkem na ručním papíře a kde lidé rozebírají možný obchodní potenciál nově vzniklého veledíla... tak... no... doufám, že jsem vás moc nezklamal.

Still alive

Už jsem dlouho nenapsal žádný příspěvěk. Asi nebyl čas a ani moc myšlenky. Ale za poslední dva měsíce se mi stala spousta úžasných věcí a poprvé po hodně dlouhé době (asi třech letech) se cítím opravdu šťastný. Tak mi to věřte. :-)

Brzy sem hodín třeba report z nějaké akce nebo zase nějaké veselé fotky :-) Nebo se s vámi podělím o nějaké to občasné moudro nebo emo výlev :-)

Bloodcon

Onehdá se mi v hlavě zrodil úchylný nápad. Jít darovat krev. Tak jsem poprvé učinil v únoru. Potom jsem šel ještě jednou a postupně se mi v hlavě zrodila ještě úchylnější myšlenka. Lidé pořádají pochody Prahou v kostýmech a uniformách, chodí v uniformách do kina, do divadla... Co takhle kdyby šli Harringtoňáci v uniformách darovat krev? Z toho vzešel první (a určitě ne poslední) Bloodcon, který se konal tohle úterý.

Účast bohužel nebyla moc velká. Z části proto, že hodně členů HMS Phantom nemohlo ze zdravotních důvodů a z části proto, že naši drsní mariňáci se bojí jehel. :-)

Nakonec jsem se této mise účastnil já, Dragon Lord, Blanca a Blančina sestra Inka. Uniformy jsme měli jenom já s Blankou, Dragon měl alespoň své BSG maskáče a baret. Také s námi šel fotograf Patrik, který celou akci dokumentoval.

V nemocnici z nás byly sestřičky docela vysmáté, ale byly hrozně milé.
Sestra: "A loď máte zaparkovanou za barákem?"
Johnak: "Tak nějak."
Blanca (šeptem): "Admirále, neměli bysme jim zopakovat, že jsme vesmírný námořnictvo?"
Johnak: "Hmm... ne, nebudeme jim to komplikovat."

Všem účastníkům děkuji, bylo to super a za 3-4 měsíce to určitě zopakujeme. Doufám, že ve větším počtu. :-)

Sawmill 2009 aneb Saganami Island Life Fire Exercise

Po měsících (ehm) příprav (ehm ehm) se členové klub HMS Phantom sdružujícího fanoušky spisovatele Davida Webera a Honor Harringtonové vydali na "polní cvičení." Ve stručnosti šlo o airsoftovou akci pořádanou v areálu Sawmill u Plzně. Nakonec se nás sešlo dvanáct z klubu plus čtyři přidružení mariňáci pod velením kapitána Jochmana.

V sobotu ráno jsme vyrazili. Doma jsem se navlékl do mundůru, který mi předešlého dne půjčil Twombly, obul si kanady (ke kterým maminka podomácku vyrobila gumičky na zachycení nohavic, aby neplandaly, za což ji patří můj velký dík) a vyrazil jsem na Střížkov k Maril, v jejímž autě jsem se měl tu čest vézt. Dorazila i Marika a společně jsme ve třech vyrazili na sraz s ostatními auty na Zličín. Na parkovišti už čekal Twombly, kapitán Jochman a další mariňák jméněm Richard, kterého jsem dosud nepoznal. Brzy jsme se sešli i s ostatními auty. Složení naší skupiny "pinas" bylo následující:

Papa Papa One - Maril, Marika a já
Papa Papa Two - Darai a Táňa
Papa Papa Three - Major a Sammael
Papa Papa Four - Blanca, Dragon Lord, Fox a Shorty
Papa Papa Five - kapitán Jochman, Twombly a Richard
Papa Papa Six - Land (jež se připojil až u Plzně)


Byl vysloven plán jet v konvoji, ale hned po první křižovatce jsme se rozdělili s tím a Maril vyrazila dál po dálnici následovaná svým bratrem Daraiem (kterýžto neměl navigaci ani žádné tušení kam se jede a spoléhal pouze na navigační schopnosti své sestry a její GPS). Ostatní jsme prý předjeli někde u pumpy, ale nakonec jsme na místo dojeli jen s mírným náskokem oproti ostatním.

Teď bych už možná mohl něco říct o dění na Sawmillu samotném. Koneckonců fakt, že jsme se na místo dopravili auty a že se cestou bral benzín vás asi moc nezaujme.

Přijeli jsme na místo a po uvítání jsme začali řešit několik organizačních věcí jako ubytování. K dispozici byl apartmán pro osm lidí a pak půda. Můj návrh, že ženský by měly být v apartmánu a zbývající tři místa by se zaplnily podle hodností, se setkal s úspěchem. Po ubytování jsme fasovali výstroj (kdo neměl vlastní) a zbraně (kdo neměl vlastní). Kapitán Jochman si nás nechal nastoupit do řady, řekl nám nějaké základní instrukce a potom jsme odpochodovali na cvičiště. Připojili se k nám ještě dva místní mariňáci ze Sawmillu, o kterých vím, že se jmenovali Ivan a Vojta.

Na cvičišti jsme byli seznámeni se základy bezpečného používání zbraní a zastříleli jsme si na terč. A potom přišlo cvičení ve fireteamech (palebný tým). Bylo nás 12 "nezkušených", když počítáme i Majora, který je sice zkušený airsofťák, ale pro tuto akci chtěl zůstat obyčejným malým vojáčkem. Kapitán nás rozdělil do tří palebných týmů bylo nám vysvětleno, jak se takový tým pohybuje. Velitel jde v čele a soustředí se na výseč před sebou, druhý v řádě se dívá nalevo, třetí napravo a čtvrtý jistí zadek. Když někdo objeví "kontakt," velitel tým zastaví a všichni se přikrčí a otočí se směrem ke kontaktu. Tento postup jsme se později snažili i aplikovat i když jsme jeli auty v konvoji. Zastavit auta při kontaktu by nebyl problém, ale otočit je na místě všechny vyznačeným směrem by asi nedělalo dobrotu :D

Složení palebných týmů bylo následující

Fireteam 1: Já, Sammael, Dragon Lord, Major
Fireteam 2: Fox, Shorty, Land a Darai
Fireteam 3: Maril, Marika, Blanca a Táňa - přezdívaný Band of Sisters. Tento fireteam si při prvních "operacích" vedl nejlépe. Kapitán je taky neustále chválil.

Na obědě nám kapitán Jochman ukázal svůj vojenský K příděl zabalený natolik důkladně, že vám vydrží i sto let... Řekl bych, že chuť tomu odpovídá, ale když jsem ochutnával, nepřišlo mi to tak špatné. Půl roku v kuse bych to jíst nechtěl, ale šlo to. Ochutnával jsem jen hlavní jídlo, příště musím vyzkoušet, jak chutná podobným způsobem zabalená čokoláda, ovoce a sušenka :)

A odpoledne se šlo "do boje" naostro. Naše dvanáctičlenné "bratrstvo neohrožených" stále na jedné straně a mělo projít polem a okolním prostorem a najít Twombyho, Richarda, Ivana a Vojtu, kteří na nás měli útočit. Takže dvanáct lidí, z nichž kromě majora nikdo v podobné akci ještě nebyl, stálo proti 4 zkušeným mariňákům.

Neprozíravě jsem se zeptal, kdo bude velet družstvu, myslel jsem, že Jochman, ale ten řekl, že bude pouze pozorovatel a ať si velení určíme sami... Během několika vteřin jsem byl navržen a hlasováním potvrzen jako velitel družstva a zároveň jako velitel fireteamu 1. Ale moc dobře jsem si nevedl. Z naší cesty polem si pamatuju, že jsem dvakrát zahučel do nějaké díry, potom se zepředu ozvala palba, Fox hlásil kontakt, mně chvíli trvalo, než jsem zareagoval... a po chvíli jsem "umřel." Stejně jako celý Foxův fireteam a většina mého. Jenom Band of Sisters přežila a pokračovala dál a podařilo se jim i vzít několik protivníku s sebou.

Při dalším pokusu převzal velení major a vedl si podstatně lépe. Šli jsme přes příkop s napůl vyschlým potůčkem. Když jsme narazili na nepřítele v nedalekém křoví zjistil jsem dvě zásadní věci. Za prvé: jsem hrozně unavenej. Za druhé: došla mi munice. Kombinace těchto dvou faktorů zapříčinila, že jsem v nadcházející přestřelce k moc velkému užitku nebyl... ale úspěšně jsem od svých přátel odlákal palbu tím, že jsem umřel. :D


Nastala chvíle oddechu, kdy většina z nás seděla vyflusaná na zemi, popíjela vodu, otírala si pot z čela a snažila se nějak vzpamatovat. Twombly a Richard nás po chvíli začali instruovat ve správném pohybu a koordinaci fireteamů, přičemž jsme omylem vlezli do nedalekého kukuřičného pole... a přilákala tak nelibou pozornost myslivců, kteří narozdíl od nás měli ostrou munici. No co, chybami se člověk učí. :-)

Další akce byla spočívala v bránění/dobývání bunkru. Rozdělili jsme se na dva osmičlenné týmy, bohužel si nepamatuju jejich přesné složení, tak snad se někdo ozve a pomůže mi si vzpomenout. V každém případě náš tým bránil jako první. Bylo to zdlouhavé (to obranna bývá) a pro mě to byla unikátní akce, protože to tuším byla jediná "mise", kterou jsem přežil :-) Zpestřením hlídání byl Darai a Táňa - oba již dávno mrtví - kteří k našemu bunkru přišli s tím, že máme smůlu, že na nás jdou dvě mrtvoly, protože "v nepřátelském týmu je nekromancer." Dalším zpestřením byl Major, který na začátku hry nebyl a dorazil s tím, že nám jde pomoct... a Land ho ze strážného posedu sejmul, takže Major šel zase pryč.

V druhém kole jsme my dobývali a druhý tým bránil. Pod vedením Richarda jsme v osmi lidech šli nejdřív do pole najít skryté předsunuté hlídky, což se nám povedlo a zlikvidovali jsme dva "nepřátele." Cestou zpět jsem se ale stal jednou ze ztrát, když jsem zahučel do díry těsně před lávkou, která vedla přes potok z pole zpět na cestu. Zapadl jsem jen jednou nohou a zvrknul jsem si kotník. Nevím, jak dlouho jsem tam trčel, pamatuju si jenom, že mě kdosi vytáhl a pak jsem se dostal na cestu, kde jsem si sedl na zem. Moc k užitku jsem už nebyl a tak jsem dal Majorovi svou pušku a on mi dal svou pistoli s tím, že mám zůstat tady. Musel jsem vypadat hodně směšně, jak jsem seděl na zadku uprostřed cesty s pistolkou v ruce. Po chvíli z křoví vylezla Sammael, ale už byla "zabitá" někým jiným, takže jsem ji mohl jenom pozdravit. Po chvíli jsem se odvážil zase vyrazit za ostatními. Nevím, jak se kolegové asi cítili, když viděli mou pajdavou maličkost, jak se blíží k jejich pozici. Nicméně jsem se pokusil přidat k útoku na bunkr a dokonce jsem skončil poslední z naší jednotky naživu... ale jenom chvilku, než jsem taky umřel.

A to už se stmívalo, tak jsme se vrátili do chaty. Vzpomínám si, že jsem měl mundůr úplně promočený a několikrát jsem litoval, že jsem si nevzal žádné náhradní tričko. Než uschlo, byl jsem nucen nějakou dobu pobíhat po budově nahoře bez. Nikdo si nestěžoval. :-)


Večer se šlo na večeři do nedaleké vesnice. Bylo to asi 15 minut chůze. Většina lidí šla, já pajdal. Byl hezký večer. Ve vesnici jsme došli do hospody. Samozřejmě, že nebyl dostatečně velký stůl a tak jsme s dovolením majitelů srazili několik stolů k sobě a vesele jsme se usadili... a někdy v té době nám personál oznámil, že nevaří, protože "nakupovat půjdou až v pondělí." Úžasné. :-)

Tak jsme šli zase zpátky na Sawmill s tím, že vezmeme auta a pojedeme někam jinam. Tak začala naše hladová anabáze s honbou za potravinami. Z jedné další restaurace nás vykázali, že prý nemají místo. Už bylo kolem desáté večer a mi projížděli Plzeň a hlad se stupňoval. Kapitánův vůz jel v čele a jen sám kapitán věděl kam. Seděl jsem v autě s Maril, Marikou a Dragon Lordem. Jednu chvíli jsme v Plzni projeli kolem pizzerie a čínské restaurace a oba podniky svítily. Naše reakce byly zhruba takové:
"Čína!"
"Pizza!"
"Já bych to otočil! Čína... dal bych si něco strašně nezdravýho!"
"Půlka může do Pizzy a půlka do Číny... dal bych si nudle."
"Já pizzu s olivama..."
Bohužel kapitán jel dál. Volal jsem Twombymu o zpozorované restauraci. Dobrá zpráva byla, že Twombly ji viděl taky. Špatná zpráva byla, že nebyl v kapitánově autě. Nakonec kapitán Jochman dojel k obchodnímu centru, kde byla velká cedule "MacDonald, otevírací doba 9-23." V tu chvíli došlo ke vzpouře a Maril se rozhodla zde zastavit ať už kapitán chce nebo ne. Říká se, že lidstvo dělí od revoluce tři chody... nám stačil jeden.

Při vystupování z auta jsem špatně šlápl a zvrknul si kotník podruhé. Na celé parkoviště tak byl slyšet můj výkřik a následná smršť nepříliš slušných slov. Ale hlad překonal bolest a tak jsem běžel přes parkoviště stylem "raněný generál běží přes palebnou linii." Mé rychlé hopkání muselo vypadat zajímavě. Uvnitř nás nezastavil ani nejedoucí eskalátor a jednoduše jsme ho vyběhli a s Dragon Lordem jsme dorazili k pultu MacDonalda jako první. Půl hodiny před zavírací dobou... a po celém dni bez většího jídla. Nikdy jsem nebyl tak rád za MacDonalda.

Když jsme se vrátili na Sawmill, byl jsem hodně unavený a chtěl jsem jít spát. Po sundaní kanad jsem zjistil, že můj kotník docela solidně natekl. Naše lodní doktorka to okomentovala slovy "hmm... to je blbý, no." Její inspirace doktorem Housem se holt nezapře, no :D Ujala se mě tedy Maril, přinutila mě si to namazat jakousi mastí a poradila mi, ať si na noc dám nohy nad úroveň hlavy. Dal jsem si pod ně tedy srolovanou karimatku. Taky mi nabídla, že kdyby se to v noci zhoršilo, mám ji klidně vzbudit a hodila by mě do nemocnice. Z toho jsem ještě teď docela naměkko a asi naruším svou image cynického hajzlíka, když řeknu, že jsem za tu nabídku Maril hodně vděčný. Ona je jeden z nejlaskavějších lidí, co znám.

Ráno do apartmánu naběhl Twombly s tím, že je budíček. Vzpomněl jsem si na Červeného trpaslíka a na "poplach prvního stupně skutečně v rekordním čase - jedna hodina čtyřicet tři minut." Nicméně jsem se pomalu oblékl a vyšel ven. Noha mi trochu splaskla a dokonce se mi podařilo ji narvat do boty. V kanadách bolela podstatně míň - je to lepší, než dlaha. :-)

Sammael, Major a Blanca odjeli už ráno. Zbytek nejprve nacvičoval pořadovky pod velením Twomblyho ("vlevóóó v bok!") a potom se zápasilo s takzvanými pugily. Jak to vypadalo je na fotce. Cílem bylo dostat protivníka na zem nebo z kruhu. Tuto kratochvíli jsem ale radši vynechal, protože jsem si nebyl s tou nohou pořád jistej a chtěl jsem se šetřit na odpolední střílení. A asi jsem udělal dobře, protože při Pugilech se spousta dalších lidí zmrzačila, včetně Mariky, která se vyhodila koleno. Po Pugilech odjel i kapitán Jochman a Richard.


Odpoledne se hrál Capture the Flag. Klasické schéma: dva týmy, každý má vlajku a snaží se ukrást vlajku soupeři. Tentokrát jsme se po "zabití" mohli znovu "narodit." Při jedné obraně vlajky jsem se snažil vyšplhat na strom, abych měl lepší rozhled. Se zvrknutým kotníkem a poměrně těžkým zadkem muselo mé šplhání vypadat poměrně směšně. Stejně jsem tam dlouho nevydržel a byl jsem sestřelen. Při další hlídce jsem zalezl do křoví odkud jsem měl na vlajku výhled. Zezadu mě však překvapil Ivan a vzájemně jsme na sebe vystřelili... a nikoho nic nezasáhlo. Chvíli jsme stáli a zírali na sebe a potom jsme usoudili, že jsme oba mrtví.


Mise pak nemohla být dokončena z několika vážných důvodů. Jednak, že začínalo pršet a taky proto, že už byli všichni unavení. Stane se, no. Šli jsem zpátky na Sawmill a balili jsme. Až opožděně jsme se dozvěděli, že je zde taková tradice, že všechny jednotky, které zde "blbnout" po sobě zanechají nějakou nášivku nebo odznak své jednotky, kterou majitel pověsí na zeď slávy (on to byl spíš trám slávy, ale to je jedno). Mantichorskou nášivku jsme s sebou bohužel neměli, tak jsem majiteli věnoval alespoň své frčky viceadmirála (které jsem pracně serval z límce svého mundůru) a Twombly daroval odznáček Královského mantichorského námořnictva.

Zpátky už jely jenom dvě auta, protože lidé odjížděli postupně. A auta tudíž byla podstatně plnější. S Maril a Daraiem u kormidla jsme dojeli do Sobína u Prahy, Twombyho domoviny, kde jsme se stavili na večeři. Bylo to výborné završení výborné akce. Darai mě potom vyhodil až u domu, za což mu jsem vděčný, protože jsem aspoň nemusel pajdat.


Doma jsem se naložil do vany a zjistil jsem, že mě bolí téměř všechno. Máma to okomentovala slovy: "A teď si představ, že by ses do tý vany nedostal půl roku." Ano, do armády bych asi nešel, pokud bych nemusel. Koneckonců, když člověk za víkend umře šestkrát, tak to není zrovna ideální doporučení pro službu v armádě :-)

Ale Sawmill byla skvělá akce a určitě ji budeme opakovat. Díky všem za účast a za skvělou atmosféru. Bylo to super! ;-)

Yes.

Good.

Pár postřehů z Festivalu fantazie 2009

Spousta lidí říká, že letošní Festival byl asi ten nejlepší, na kterém kdy byli... a já s nimi souhlasím. Neřeknu že byl TEN nejlepší (to bych asi nemohl říct o žádném - objektivně ani subjektivně), ale rozhodně byl jeden z těch nejlepších a to na Festivaly jezdím od roku 2003, takže tohle byl můj sedmý (nepočítám-li Speciály). No prostě byl jeden z těch nejlepších, berte to tak :-)

Nebudu se tu rozepisovat o událostech den po dni. To by bylo příliš hektické a nepochybně to už udělala i spousta jiných... a navíc už si to nepamatuju. Vypíšu tedy pár událostí, které mi utkvěli v paměti.

Cesta vlakem - klasicky, fajn lidi, fajn cesta. Hrozné vedro, ale šlo to. Na nádraží mě lehce egoisticky potěšilo, že moje kniha je v dostání i v tamějším knihkupectví Hlavní nádraží. :-)

Sex Trek: Where No One Has Cum Before - eee... ano, šel jsem na tuto "přednášku" s hvězdičkou... no... v paměti mi to utkvělo, no... :D Nejlepší byly Johansonovi neustále poznámky, kterými komentoval dění na plátně.

Křest knihy - k mému překvapení byl plný sál a přišli i nějací lidé, které jsem vůbec neznal, takže dobrý. Cábou vyvolané ovace mě trochu dostaly do rozpaků, jak se chovat, když vám 30+ lidí nepřetržitě tleská se člověk ve škole neučí. Já zvolil přístup "stát vzpřímeně a tvářit se jako idiot," snad to bylo ono. Křest následně pokračoval méně oficiálně ve Velkých očích, kde bylo příjemné posezení. I když trochu mě mrzelo, že se společnost docela rychle rozpustila. A na oslavu jsem měl celou skleničku vína. Vy, co mě znáte, víte, že na mě je to hodně :D

Turecké Hvězdné války - viděl jsem to už počtvrté, ale tento klenot turecké kinematografie je opravdu nezapomenutelný. Nejlepší je sledovat výrazy svých spoludiváků, kteří to vidí poprvé. :-)

Zmrzlinový pohár "Křižník" - byli jsme na obědě v restauraci Modrá hvězda (tuším), kde jsem se usadili do salónku a když jsme po jídle vybírali dezert, našli jsme poháry zvané "křižník" Zmrzlina v zaoblené mističce, které vypadala jako trup lodi. A do zmrzliny byly dány sladké trubičky jako děla a komíny. Objednali jsme si jich šest, každý měl svůj a utvořili jsme si eskadru (a každý si svou loď pojmenoval. Takže v naší eskadře byly lodičky Indefatigable, Renown, Inexorable, Niké, Broadsword a moje vlajková loď Indomitable). Během jídla jsme potom při každém nabrání kusu zmrzliny na lžíci hlásili poškození. "Přišli jsme o záložní středisko řízení oprav!" "Komunikace je v háji!" "Grazer 3 byl zničen!" "Záložní můstek to schytal!" "Já mlčím, mě zničili komunikaci." Takhle vtipný dezert jsem ještě neměl. :-)

Soudní proces s lordem Pavlem Youngem - inscenace (hodně předělaná) slavné scény z Honor Harringtonové se vydařila. Blanca, jež to celé vytvořila, se překonala. A jednotlivý herci mají můj obdiv. Každý měl maximálně několik řádků instrukcí o své postavě a co má říkat a s tím někteří dokázali improvizovat i deset minut. Nejvíc mi v paměti utkvěl Karel (Margh) jako arogantní šlechtic hrabě Novotjumenský a Jana (Xyll) se svou hláškou "ale platí daně!" Když jsem jako předseda tribunálu poukázal na to, že všichni jsou si před zákonem rovni, ona zareagoval slovy "Ale pane předsedo...", čímž vě mě vyvolala záchvat smíchu. Bendi jako žalobce obstál úžasně a vtipně. A tradičně skvělý byl Johanson jako obžalovaný lord Pavel Young (i ve chvíli, kdy utekl popravčí četě :D )

Wormhole Extreme - nebyli WeX je úžasný stargate fanfilm (nebo spíš fanseriál) inspirovaný slavným stejnojmenným seriálem v seriálu SG1 (dává to smysl?) Viděl jsem čtyři z pěti epizod a velice se mi to líbilo. A doufám,ž e bude další sezóna... ten cliffhanger byl... zajímavej... :-)

Infantilní diskotéka - byla naprosto super. Mimo con nikdy na diskotéky nechodím, ale tedy je to super. Normální diskotéka vám nepouští jako taneční hudbu znělky Gumídků, Chipa a Dalea nebo MacGyvera. Dělal jsem tam trochu ostudu, ale lidi se bavili, tak co :-)

Turecký Spiderman - ano, asi jsem masochista, ale ty turecké filmy jsou opravdu... zajímavé. Spiderman jako záporňák bojující proti kapitánovi Amerika, geniální turecké střihy, turecká postelová scéna s hlavami sádrových trpaslíků, respawnující se padouch... ne, nelze to popisovat.

Firefly divadlo - v divadle, jež napsal Milan - Kernel (Kornel ;-) ) - Pohl, jsem si zahrál roli tvůrce seriálu Firefly. Šlo o komorní drama o vzniku a pádu tohoto seriálu. Sál byl plný a herci a jejich nejužší kruh přátel byli skvělá parta. To zní asi jako klišé nebo hláška z udílení Oskarů, ale prostě mi tak přišli, no :-)

Karaoke - já, Sammael a naši mariňáci zpívali na jevišti In the Navy of Village People... bohužel dva ze tří mikrofonů selhaly, takže to vlastně celé odzpíval Twombly :-)

Con byl výborný. Lidé taky. Zezačátku jsem si připadal trochu "sám uprostřed davu," tak nějak jsem měl dojem, že k nikomu nepatřím. To se ale po pár dnech zlepšilo. Asi víte, že mi ty emo projevy online moc nejdou, ale... Affaia mi opět hodně pomohla si některé věci přebrat a rád jsem si s ní promluvil na "schodconu." Byl jsem rád, že jsem po tři čtvrtě roce našich vytrvalých online diskuzí mohl konečně pokecat s Lejou naživo. Potkal jsem fajn lidi jako Eleiru, Ness, Aegira, víc jsem poznal Revana, Anijshu, OICW nebo Tar-aru... seznam by to byl dlouhý. :-) A samozřejmě jsem rád opět viděl Chiméru_Ally (která do mě naživo rejpe ještě vytrvaleji než na ICQ :-) )

Vašku děkujeme a uvidíme se na Speciálu!

Jan Kotouč: Pokračování diplomacie

Tak k tomu konečně došlo. Vyšla mi kniha! Téměř přesně rok potom, co mě kontaktovali z nakladatelství a nabídli mi spolupráci. A včera jsem si byl pro autorské výtisky.

Přiznám se, že jsem myslel, že se toho nedožiju. Připadalo mi to pořád takové nereálné. Když jsem šel do knihkupectví pro autoráky, tak jsem pořád napůl čekal, že se odněkud vyřítí kamión a rozmašíruje mě. Zase by to byl krásný epitaf mé psací kariéry: "Mladý autor tragicky zahynul, než mohl poprvé spatřit svou právě vydanou knihu." Víte, jak dobře by se to pak prodávalo? :-)

Naštěstí k tomu nedošlo (naštěstí pro mě, abych nenyvracel svůj předchozí odstavec. Neneštěstí pro prodejce) a já si mohl v klidu vyzvednout své autoráky a vrátit se do mé domoviny.

Je to zajímavý pocit držet v ruce svojí knihu. A pročítat si ji. Na jednu stranu je to krásný dojem, něco jako pocit naplnění nebo dobré odvedené práce nebo prostě pocit, že to, co děláte, k něčemu je. Na druhou stranu z toho čtení mám takový divný dojem. Je to typ příběhu a způsob vyprávění jaký sám rád čtu, ale samozřejmě ten obsah vnímám jinak, když jsem to psal sám. Jsem asi jediný, kdo si svou knihu nebude moct normálně přečíst. Když jsem si to pročítal v autobuse, pořád jsem si uvědomoval věci typu "aha, tuhle větu jsem chtěl původně změnit, ale asi jsem na to zapomněl" nebo "tuhle pasáž jsem do páte kapitoly vložil až dodatečně po napsání celé knihy." No asi chápete. :-) Steven Spielberg řekl, že jen na jediný ze svých filmů se dokáže dívat očima diváka, v ostatních při sledování vidí ty chyby, ty improvizace, ty věci, které původně měly být jinak... Já jsem na tom asi podobně.

Ale to jsem čekal. Těžko můžu předpokládat, že si nadšeně budu číst vlastní knihu. :-) Dost na tom, že jsem to psal, ještě abych to četl. :-) A v každém případě převažuje nadšení, které stále provází ten pocit nereálna. Moje kniha - MOJE kniha - vyšla a prodává se v obchodech.

No, to byla moje malá emo vložka. Asi byste rádi věděli o čem to je, že? S tím vám snad trochu pomůže anotace:

"Lidé osídlili už před staletími vzdálený sektor galaxie pojmenovaný Hirano, vytvořili mezihvězdné státy a navázali kontakt s jinými mimozemskými druhy. Jenže lidé vždy zůstanou lidmi, a tak když Astonská unie a Ballingtonské společenství nezávisle na sobě objeví soustavu bohatou na vzácné suroviny, ani jedna ze stran se jí nechce vzdát. Na porvrch vybublávají staré křivdy a nevraživost a co začalo původně jako diplomatický sport postupně přerůstá ve vojenské zastrašování pomocí válečných lodí. Celá situace se pomalu vymyká kontrole.

,Válka je pokračováním diplomacie nediplomatickými prostředky.'
Carl von Clausewitz"

Je to tedy Military Sci-Fi nebo to můžeme také označit za Space Operu. Mají tam vesmírné lodě, letají z planety na planetu, jsou tam bitevní křižníky, stíhačky, spousta lampasáků v uniformách a divná slova jako "viceadmirál," "nukleární hlavice," nebo "zrychlení." Sympatické postavy jsou na obou stranách konfliktu (doufám), stejně jako jsou na obou stranách arogantní blbci (to asi určitě). A somozřejmě kromě diplomatického a válečného konfliktu mají hrdinové i různé osobní problémy. Kdo nemá, že? :-)

No a co říci závěrem? Samozřejmě, že budu rád, když se to bude dobře prodávat a hodlám psát dál. Tak kupujte, děti, kupujte. Třeba zde: www.seqoy.cz

A doufám, že vás uvidím na křtu, který proběhne v sobotu 4.7. na Festivalu fantazie v Chotěboři od 14:00 v rámci Jatconu.

Babylon 5: The Pleasure of the Geek

Babylon 5 je jeden z mých tří nejoblíbenějších seriálů vůbec a zároveň jediný seriál, který jsem si pustil celý dvakrát aniž bych přeskočil jedinou epizodu. K narozeninám jsem byl obdarován kompletní kolekcí Babylonu 5 a všech jeho filmu a spinoff sérií na DVD.

Co je na tomto seriálu tak jedinečného a úžasného se pokusím nějak inteligentně zformulovat příště. Ale jelikož mám dojem, že je v módě si tuto konkrétní B5 bedýnku fotit a dávat fotky do éteru, rozhodl jsem se, že půjdu s davem a také udělám pár mobilových foteček.





A teď mě omluvte, dávám si Babylon 5 potřetí ;-)

Konec semestru

Včera jsem dokončil poslední dvě písemky/zkoušky v tomhle semestru a najednou mám za sebou dva roky studia na vysoké.

Je to zvláštní, zdá se mi to hrozně nedávno, co jsem se zuřivě drtil o svaťáku na maturitu. Pamatuju si, jak jsem se připravoval na potítku, dokonce si pořád pamatuju, jaké otázky jsem si vytáhl:
ZSV - Racionalismus a Iracionalismus; Voluntarismus, Comtismus, Existencionalismus, Novotomismus
Dějepis - Československo a svět ve 20. letech 20. století
Angličtina - Austrálie a Nový Zéland
Čeština - Národní obrození

Smůlu jsem měl tehdy akorát na otázku z češtiny, Národní obrození většina lidí nasnáší, hlavně onu první (mojí) část s jazykovědcema (lidé o kterých jde mluvit, jako Tyl, Němcová nebo Borovský byli v jiné otázce)

Nicméně maturitu jsem dal a přesunul jsem se na vysokou. Všechno se to zdá hrozně nedávno. Na vysoké mě to k mému překvapení baví a naučil jsem se hodně. Pořád ale mám takový pocit, že jsem vysokou "právě začal." A teď už mám za sebou čtyři semestry z osmi. Jsem v půlce a pomalu ani nemůžu uvěřit, jak to tak uteklo.

Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si, co jeden tlustý pán s doutníkem řekl v roce 1942: "Není to konec, není to ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku."

Proti stereotypům

Za odkaz děkuji Chiméře Ally. Až vás začnou unavovat stereotypy a "škatulkování" můžete si do profilu dát některý z těchto sloganů:

I'm SKINNY, so I MUST be anorexic.

I'm EMO, so I MUST cut my wrists.

I'm a NEGRO so I MUST carry a gun.

I'm BLONDE, so I MUST be a ditz

I'm JAMAICAN so I MUST smoke weed.

I'm HAITIAN so I MUST eat cat.

I'm ASIAN, so I MUST be sexy.

I'm JEWISH, so I MUST be greedy.

I'm GAY, so I MUST have AIDS.

I'm a LESBIAN, so I MUST have a sex-tape.

I'm ARAB, so I MUST be a terrorist.

I SPEAK MY MIND, so I MUST be a bitch.

I'm a GAY RIGHTS SUPPORTER, so I WILL go to hell.

I'm a CHRISTAN, so I MUST think gay people should go to hell.

I'm RELIGIOUS, so I MUST shove my beliefs down your throat.

I'm ATHEIST so I MUST hate the world.

I don't have a RELIGION, so I MUST be evil and have no morals.

I'm REPUBLICAN, so I MUST not care about poor people.

I'm DEMOCRAT, so I MUST not believe in being responsible.

I am LIBERAL, so I MUST be gay.

I'm SOUTHERN, so I MUST be white trash.

I TAKE (or used to take) ANTI-DEPRESSANTS, so I MUST be crazy.

I'm a GUY, so I MUST only want to get into your pants.

I'm IRISH, so I MUST have a bad drinking problem.

I'm INDIAN, so I MUST own a convenient store.

I'm NATIVE AMERICAN, so I MUST dance around a fire screaming like a savage.

I'm a CHEERLEADER, so I MUST be a whore.

I'm a DANCER, So I must be stupid, stuck up, and a whore

I wear SKIRTS a lot, so I MUST be a slut.

I'm a PUNK, so I MUST do drugs.

I'm RICH, so I MUST be a conceited snob.

I WEAR BLACK, so I MUST be a Goth.

I'm a WHITE GIRL, so I MUST be a nagging, steal-your-money kind of girlfriend.

I'm CUBAN, so I MUST spend my spare time rolling cigars.

I'm NOT A VIRGIN, so I MUST be easy.

I FELL IN LOVE WITH A MARRIED MAN, so I MUST be a home-wrecking whore.

I'm a TEENAGE MOM, so I MUST be an irresponsible slut.

I'm POLISH, so I MUST wear my socks with my sandals

I'm ITALIAN, so I must have a "big one".

I'm EGYPTIAN, so I must be a TERRORIST!

I'm PRETTY, so I MUST not be a virgin.

I HAVE STRAIGHT A'S, so I MUST have no social life.

I DYE MY HAIR CRAZY COLORS, so I MUST be looking for attention.

I DRESS IN UNUSUAL WAYS so I MUST be looking for attention.

I'm INTO THEATER & ART, so I MUST be a homosexual.

I'm a VEGETARIAN, so I MUST be a crazy political activist.

I HAVE A BUNCH OF GUY FRIENDS, so I MUST be fucking them all.

I HAVE A BUNCH OF GIRLS WHO ARE FRIENDS, so I MUST be a player.

I have Big BOOBS, so I MUST be a hoe.

I'm COLOMBIAN, so I MUST be a drug dealer.

I WEAR WHAT I WANT, so I MUST be a poser.

I'm RUSSIAN, so I MUST be cool and that’s how Russians roll.

I'm GERMAN, so I must be a Nazi.

I hang out with GAYS, so i must be GAY TOO

I'm BRAZILIAN, so I MUST have a BIG BUTT.

I'm PUERTO RICAN, so I MUST look good and be conceited

I'm SALVADORIAN, so I MUST be in MS 13

I'm POLISH, so I MUST be greedy

I'm HA

WAIIAN so I MUST be lazy

I'm PERUVIAN, so I MUST like llamas

I’m a STONER so I MUST be going in the wrong direction

I’m a VIRGIN so I MUST be prude.

I’m STRAIGHT EDGE so I must be violent.

I'm a FEMALE GAMER, so I MUST be ugly... Or crazy.

I'm BLACK so I MUST love fried chicken and kool-aid.

I'm a GIRL who actually EATS LUNCH, so I MUST be fat.

I'm SINGLE so I MUST be ugly.

I'm a SKATER so I must do weed and steal stuff

I'm a PUNK so I must only wear black and date only other punks.

I'm ASIAN so I must be a NERD that does HOMEWORK 24/7

I'm CHRISTIAN so I MUST hate homosexuals.

I'm MIXED so I must be screwed up.

I'm MUSLIM so I MUST be a terrorist.

I'm in BAND, so I MUST be a dork.

I'm BLACK so I MUST believe JESUS WUZ A BROTHA

I'm MORMON so I MUST be perfect

I'm WHITE and have black friends so I MUST think I'm black

I'm GOTH so I MUST worship the devil.

I'm HISPANIC, so I MUST be dirty.

I'm NOT LIKE EVERYONE ELSE, so I MUST be a loser.

I'm OVERWEIGHT, so I MUST have a problem with self control.

I'm PREPPY, so I MUST shun those who don't wear Abercrombie & Hollister.

I'm YOUNG, so I MUST be naive.

I'm RICH, so I MUST be a conceited snob

I'm MEXICAN, so I MUST have hopped the border.

I GOT A CAR FOR MY BIRTHDAY, so I MUST be a spoiled brat.

I'm BLACK, so I MUST love watermelon.

I'm BI, so I MUST think every person I see is hot.

I'm a GUY CHEERLEADER, so I MUST be gay.

I'm a PREP, so I MUST be rich.

I don't like the SUN so I MUST be an albino.

I have a lot of FRIENDS, so I MUST love to drink and party.

I wear tight PANTS and I'm a guy, so I MUST be emo.

I couldn't hurt a FLY, So I MUST be a pussy.

I support GAY RIGHTS, so I MUST fit in with everyone.

I hang out with teenage drinkers and smokers, so I MUST smoke and drink too.

I have ARTISTIC TALENT, so I MUST think little of those who don't.

I don't like to be in a BIG GROUP, so I MUST be anti-social.

I have a DIFFERENT sense of HUMOR, so I MUST be crazy.

I tell people OFF, so I MUST be an over controlling bitch.

My hair gets GREASY a lot, so I MUST have no hygiene skills.

I'm DEFENSIVE, so I MUST be over controlling and a bitch.

I'm a NUDIST, so I MUST want everyone to see my boobs.

I read Comics, so I MUST be a loser.

I hang out with a FORMER PROSTITUTE.. So I MUST be a whore myself.

I'm TEXAN so I MUST ride a horse

I’m a GOTH, so I MUST be a Satanist

I’m a CROSSDRESSER, so I must be homosexual.

I draw ANIME so I MUST be a freak.

I am a FANGIRL so I MUST be a crazy, obsessed stalker.

I WATCH PORN so I MUST be perverted. (well read it)

I'm an ONLY CHILD so I MUST be spoiled.

I'm INTELLIGENT so I MUST be weak. (well, somewhat intelligent)

I am AMERICAN so I MUST be obese, loud-mouthed and arrogant.

I'm WELSH so I MUST love sheep

I’m a YOUNG WRITER, so I MUST be emo.

I’m CANADIAN, so I MUST talk with a funny accent.

I'm a GUY,

so I MUST ditch my pregnant girlfriend.

I'm CANADIAN, so I MUST love hockey and beavers.

I'm DISABLED, so I MUST be on Welfare.

I'm a FEMINIST, so I MUST have a problem with sexuality and I want to castrate every man on the earth.

I'm a TEENAGER, so I MUST have a STEREOTYPE.

I WEAR A BIG SUNHAT when I go outside, so I MUST be stupid.

I like BLOOD, so I must be a VAMPIRE.

I'm an ALBINO, so I MUST be an evil person with mental abilities and is A MURDERER!

I'm ENGLISH, so I MUST speak with either a cockney or a posh accent, love tea and cricket, and have bad teeth.

I’m WHITE, so I MUST be responsible for everything going wrong on the planet: past, present, and future.

I don't like YAOI or YURI, so I must be a HOMOPHOBE.

I’m not the most POPULAR person in school, so I MUST be a loser.

I care about the ENVIRONMENT...I MUST be a tree hugging hippy

I have a FAN CHARACTER, so I MUST be an annoying.

I CHAT; I MUST be having cyber sex.

I'm PAGAN so I MUST sacrifice babies and drink the blood of virgins.

I'm PAGAN so I MUST worship Satan.

I'm CONSERVATIVE, so I MUST be against Abortion.

I'm SWEDISH so I MUST be a tall blond blue-eyed lesbian.

I'm a LESBIAN so I MUST want to get with every single girl that I see.

I like CARTOONS, so I MUST be IRRESPONSIBLE.

I like READING, so I MUST be a LONER.

I have my OWN spiritual ideology; therefore I MUST be WRONG or MISGUIDED.

I am WICCAN, so I MUST be a SATANIST.

I DISAGREE with my government, so I MUST be a TERRORIST.

I am a WITCH, so I MUST be an OLD HAG and fly on a broomstick.

I love YAOI, so I MUST be GAY.

I'm a PERSON, so I MUST be LABELED.

I DON'T CURSE, so I MUST be an outcast

I like GAMES, ANIME and COMICS, so I MUST be childish.

I'm SWEDISH, therefore I MUST be WHITE.

I SPOT GRAMMATICAL ERRORS, so I MUST be a pedantic bastard.

I'm GOTHIC, so I MUST be mean.

I’m STRONG so I MUST be stupid.

I'm Australian so I MUST hunt crocodiles and talk to kangaroo’s

I go to RENFAIRES, so I MUST talk weird, be a loser, and not be up with the times

I’m GAY so I’m after EVERY straight guy around.

I don’t want a BOYFRIEND so I MUST be Lesbian.

I'm NOT CHRISTIAN so I MUST just need converting.

I love marching band, so I MUST be a friendless freak.

I DRINK and SMOKE, so I MUST have no life.

I am friends with a CUTTER, so I MUST be a CUTTER too.

I cry easily, so I MUST be a wimp.

I can't help pointing out mistakes so I MUST be an over-controlling perfectionist.

Red Shirt Contest

V knize, na které právě pracuji, se blíží kapitola, kde se jednotka vojáků s převážně českými (nebo obecně slovanskými) jmény dostane do těžkého boje. A protože vymýšlet jména není nikdy nic příjemného, hlavně když jde o postavy s velmi krátkou životností, tak tímto vyhlašuji konkurz na "Červená trička." Každý, kdo se chce přihlásit dostane roli v oné kapitole. Budu se snažit brát ohledy na případné požadavky konkrétního způsobu smrti a pokud někdo bude mermomocí chtít přežít, tak se mu také pokusím vyhovět (koneckonců někdo přežít musí). A pokud budete oné postavě chtít do pusy vložit nějakou konkrétní repliku, tak to bude taky možné.

Tak se nestyďte a hlaste se.

KAŽDÝ MUSÍ NĚKDY ZEMŘÍT. HO HO HO.

Trocha literární hantýrky

Dávám k dobru pár termínů, které jsou v dnešní době - hlavně v Americe - hojně používané v souvislosti s vydáváním knih. Američané hrozně rádi doprovázejí proces vydávání, psaní a propagování knih mnoha úžasně chytře znějícími termíny, které pomalu pronikají i k nám.

Betatester (někdy se používá také "betareader") - tenhle termín se obecně používá i v Čechách. Tohle je ten nešťastník, kterému autor pošle první verzi svého díla a ja na něm, aby autorovi vysvětlil, co všechno je s tou knihou špatně, co je pitomost, co nedává smysl a občas autora proklíná za množství gramatických chyb, které tam nadělal.

Snippet - krátká ukázka z knihy zveřejněná na Internetu, jejíž účel je čtenáře navnadit. Snippet je většinou pasáž vytržená z kontextu knihy nebo scéna považována za reprezentativní. Další oblíbenou možností jsou pravidelné snippety, které na sebe navazují a začínají první kapitolou, takže se na Internetu postupně objevují části knihy podobně jako když v minulosti vycházely knihy seriálově v časopisech. Je to způsob reklamy před vydáním knihy a někteří autoři (například šílenec Weber a jeho nakladatelství Baen a Tor) ve snippetech zveřejní před vydáním až 80 % knihy.

Advance Reader Copy - neboli ARC je rukopis knihy, který je ještě před vydáním dán některým čtenářům. Tyto verze se rozesílají recenzentům, knihkupcům, knihovnám a podobné havěti a potom se také prodávají (podstatně dráž, než finální produkt). Populární je v poslední době verze v elektronické podobě, takzvaný eARC. ARC je většinou k dispozici tři až šest měsíců před vydáním knihy.

Ooopsie - Tohle je nový prvek vydávání knihy, se kterým přišel 3. září 2008 David Weber. V té době byla pomocí snippetů zveřejněno prvních sedm kapitol jeho nové knihy Storm from the Shadows a David mezitím v oněch sedmi kapitolách provedl nějaké změny a tak se rozhodl na internetovém fóru dát ke stažení oněch sedm kapitol s jeho úpravami. Bohužel se překlikl, když vybíral přílohu, a tak na Internetu omylem zveřejnil celou knihu půl roku před plánovaným datem vydání. Toto vešlo do dějin jako "Ooopsie verze" nebo "World´s Largest Snippet."

Taky Scon 2009

Všichni píšou své zážitky z Sconu 2009, tak mám dojem, že bych měl taky něco připsat. To podstatné už vystihla Affaia na svém blogu. Celý con se točil převážně kolem divadla.
V pátek jsem dorazil kolem druhém a snažil se pomoct s proměnou školy na con. Zážitek mi trochu kazil neustálý kašel, bolest v krku a potřeba smrkat, ale nějak se to dařilo přežít. V pátek večer jsem měl dvě přednášky o Honor Harringtonové a Davidu Weberovi. Obě se celkem povedly.
Jak probíhali zkoušky divadla a blížila se premiéra, začínal jsem být pořád nervóznější. Před Sconem jsem vytrvale říkal "to bude v pohodě, to dáme, loni jsme byli taky nervózní", ale teď na místě to dolehlo už i na mě.
Pro mě byly nejhorší asi ty minuty před začátkem představení, kdy jsem neustále pobíhal po zákulisí jako lev v kleci, potlačoval nutkání opakovat si text a vyžadoval se objetí od jakékoliv osoby ženského pohlaví, která mi zrovna padla pod ruku.
A pak to přišlo. Spolu se Zvěmi a Akirou jsem šel na plac. Při generálce se mi ona první improvizovaná scéna "na hollywoodské premiéře" velice povedla a já měl příšerný strach z toho, že to znovu stejně dobře nezopakuju. Naštěstí se to podařilo, mluvil jsem rychle a bez přílišného váhání a najednou jsem se vracel do zákulisí a publikum tleskalo. Zvěmi a Akiře patří velký dík, ze výborně sehranou roli "společnic," i když Zvěmi si stěžovala, že neustále hraje stejnou roli.
Každá další scéna se povedla a já se přistihl, že se neustále bojím, kdy se něco pokazí. Ale k žádným velkým problémům nedošlo a najednou byl konec. Lidi tleskali a potom se sál začal vylidňovat.
Affaia to ve svém komentu správně vystihla. Všechny ty týdny příprav byly najednou pryč během hodiny a půl. Člověk si intelektuálně uvědomuje, že to má za sebou, ale ještě se nedokáže uvolnit. Něco jako po maturitě.

Vzhledem k tomu, že chci stihnout post ještě v březnu, tak už budu pomalu končit. V neděli jsem měl ještě jednu přednášku, se Sammael jsme opakovali naši přednášku o TIE Fighteru z Koprconu. Bohužel mi ráno selhal hlas a zjistil jsem, že prakticky nejsem schopný mluvit, takže Sammael musela celou přednášku odříkat sama, za což jí patří můj velký dík.

A pak to pozvolna skončilo. Pomáhal jsem s úklidem jak nejlíp jsem dovedl a pak jsem se vydal domů. Scony jsou vždycky takové, že si je člověk pořádně ani nevychutná, hlavně kvůli přípravě přestavení a taky tím, že to vidím spíš ze strany organizátorů a vidím, co všechno přípravě conů předchází jenom v rámci přípravy budovy. A ani si nedovedu představit, čím musí před každým Sconem procházet Aldy... nebo čím prochází Vašek Pravda před Festivalem Fantazie.

Celkově mám z letošního Sconu lepší pocit, než z toho loňského a z části doufám, že se mi po loňsku podařilo se alespoň trošku rehabilitovat v očích některých lidí.

No a to už je opravdu všechno. Co říci závěrem? Nevím. Buďte veselí :-)

"Why so serious?"

Jak jsme byli mladí...

Na svém PC jsem objevil staré fotečky z Festivalu Fantazie 2003. Kvalita není nijak dokonalá, ale lepší, než nic. Je neuvěřitelné, že už je to skoro šest let od mého prvního FF.

Happy Valentine

Night Train to Rigel

Na úvod radši upozorňuji, že Timothy Zahn je mým oblíbeným spisovatelem, dokonce bych řekl, že po Davidu Weberovi je asi můj nejoblíbenější romanopisec. Jeho Thrawnova Trilogie vě mě kdysi vzbudila nový zájem o Star Wars, který vyústil v psaní fanfiction a cestování na cony. Jeho dvoudílná série Ruka Thrawnova představuje asi mou nejoblíbenější SW četbu a jeho román Manta's Gift jsem četl v době, kdy jsem se nacházel na jakémsi rozcestí ve svém životě a obsah oné knížky mi poněkud pomohl uspořádat si myšlenky a napověděl, kam jít dál. A vesměs všechny další romány, co jsem od Zahna četl se mi líbily... až do teď.
Night Train to Rigel mě zklamal. Četl jsem ji už před nějakou dobou a dlouho jsem přemýšlel, co je na té knize špatně. Něco mi tam při četbě skřípalo, ale bylo těžké na to přijít. Stylem je to pořád typický Zahn, dialogy jsou zajímavé, zápletka logicky vykonstruovaná, je tam spousta intrik a závěr je nečekaný.
A příběh samotný je rovněž zajímavý. Odehrává se v celku blízké budoucnosti (necelých sto let), kdy je lidstvo spojeno s mimozemskými civilizacemi pomocí zařízení zvaného Quadrail (netuším, jak to přeložit - kvadroželeznice? :-) ), což je v zásadě hyperprostorová železnice a jediný způsob, jak cestovat mezi hvězdami. A okolo této železnice se celá kniha točí. Železnici provozují tvorové přezdívaní Pavouci a hodně si svůj monopol hlídají. Na Quadrail se nesmí nosit ani převážet žádné zbraně, ale jinak cestující příliš omezováni nejsou a tak obchod celkem kvete. Hlavní hrdina je člověk jménem Frank Compton, který celý příběh vypráví v ich formě. Je to bývalý člen tajné služby a nyní tak trochu agent na volné noze, kterého kontaktují Pavouci a žádají ho o pomoc. Zdá se, že někdo se chystá Quadrail zničit nebo ovládnout. Mluví hodně obecně a nekonkrétně, nicméně Frankův úkol je zjistit, kdo se za touto snahou skrývá a překazit mu jeho plány. Jako doprovod se s ním vydává tajemná dívka Bayta, kterou k němu Pavouci přidělili a společně nastupují do "vlaku" a zápletka se nadále postupně odkrývá.
Teď jsem poněkud více slovy sesumíroval, co je napsáno na obálce knihy a to mě vlastně ke koupi přimělo. A ten příběh vypadá na první pohled opravdu slibně. Nápad s "vláčky" plující mezi hvězdami mě nadchl a klasické dobrodružství, kde hrdinové jedou vlakem, potkávají různé známé i neznámé lidi, spojence i nepřátele, je velmi slibné. A celkové odhalení onoho tajemného nepřítele je také zajímavé, i princip na kterém onen nepřítel funguje. Zahn opravdu dokáže osvědčené téma zpracovat originálním způsobem a stejně tak umí zajímavě popsat exotické planety...
Tak v čem je tedy problém?
Každý autor má své silnější a slabší stránky. Klíčem k úspěchu je, aby častěji zužitkovával své lepší aspekty. U Zahna je slabinou to, že jeho postavy přemýšlejí někdy až moc logicky a chovají se poněkud neosobně. To se občas stalo už v Thrawnově trilogii, kde hlavní hrdinové několikrát o problému tak usilovně přemýšlí, že se uanalyzují k nerozhodnosti. Myslím, že to v mnohem větší míře platí i zde. Tato kniha se prostě zkládá ze všech těch maličkostí, které mi na Zahnovi vadí a jsou zde mnohokrát znásobeny.
Postavy - jmenovitě hlavní hrdina, jehož očima celý příběh sledujeme - se chovají spíš jako roboti. Compton sice pořád přemýšlí, ale téměř nikdy necítí. Jeho styl drsného agenta, kterého jen tak něco nerozhází, se poněkud minul účinkem a působí spíš prkeně a nepřirozeně. Jeho chladná vypočítavost se pak trošku přenáší i na čtenáře a tomu je úplně jedno, co se v knize děje. Vzpomínám si, že jsem si při četbě každou chvíli pro sebe říkal "no a co jako?"
Tento nezájem je pak z postav promítnut i na celou zápletku. Jak jsem už psal, příběh je zajímavý, ale vůbec jsem se do něj nedokázal vžít. Hlavní hrdina sledoval stopy, bojoval s nepřáteli a docházel k novým odhalením a já zjišťoval, že mě vůbec nezajímá, co se v té knize děje. Navíc se stálo, jako by celou knihu musel psát hodně narychlo.
Zápletka je sice logicky vykonstruovaná, ale je rovněž plná těch "šokujících" odhalení, která Zahn umí tak dobře. Ale zde ve mě nečekaná odhalení vyvolávala pouze otázku "a co já s tím?" Prostě moc nejde se do příběhu ponořit. A úplně nejhorší je závěrečné přiznání skutečných motivů hlavního hrdiny, které má změnit pohled na celý děj... a reakcí je pouze opět tiché "no a co jako?"
Navíc čím více čtete Zahna, tím spíš zjistíte, že jeho logické zápletky jsou prakticky podle stejného schématu. Podobný pocit jsem měl už u knihy Survivor's Quest, ale tam byly jiné aspekty, které nedostatky vyvažovaly (stormtroopeři ;-) ) Vždycky je tam nějaký podvodníček, vždycky je tam někdo, kdo není tím, čím se zdá, vždycky se dozvíme, že někdo nám neříkal úplnou pravdu...
Prostě a jednoduše: Night Train to Rigel mě nenadchl a spíš zklamal. Není to špatná kniha, ale je to vysoce nevýrazná kniha, do které jsem se prostě nedokázal vžít, jejíž obsah mě nezaujal a rozhodně jsem napjatě nehltal každou stránku jako u Zahnova Manta's Giftu. Na druhou stranu, i mistr se někdy utne a nehodlám na Zahna zanevřít kvůli jedné knize.
Promiň, Time, příště budu hodnější. :-)

O zkouškovém po zkouškovém

Už je to týden, co jsem absolvoval další zkouškové a chtěl jsem o tomto zvláštním období studentského života napsat něco inteligentního a hloubavého. Ovšem nějak jsem se nemohl k ničemu rozhoupat a ani teď nevím, jestli mám co říct.
Zkoušky na mé škole navíc nejsou asi úplně reprezentativní. Jednak je máme většinou písemné, oproti spoustě jiných škol, a jednak máme i spoustu jiných zkoušek v průběhu semestru (včetně půlsemestrální zkoušky, neboli midterm exam), takže závěrečná zkouška u nás většinou tvoří jen zhruba 20-30 % celkové známky, takže to není buď všechno nebo nic.
To ovšem nebrání většině lidí v tom, aby ze zkoušky měli deprese, byli rozklepaní a jedničkáři navíc před zkouškou neustále dokola mumlají, jak nic neumí a jak to nedají a vyhodí je ze školy a umřou někde v zimě pod mostem (ti nejextréměnší mají k tomu ještě obavy, že potom při své smůle po smrti zjístí, že existuje posmrtný život a půjdou na věčnost do pekla)
Je to zajímavá doba. Člověk se vyděšeně drtí něco, co ve spoustě případů kromě oné zkoušky už nikdy nevyužije. Ti šťastnější látku pochopí a trochu jim to usnadní práci. Ti méně šťastní přejdou k memorování a učí se látku nazpaměť prakticky řádek po řádku. A potom jdete do školy, kde se před zkouškou setkáte se spolužáky a vyměňujete si informace a poznatky a přitom zjistíte, co všechno si nepamatujete a co všechno jste se zapomněli naučit. Takže před třídou (popřípadě ve třídě před příchodem profesora) všichni kvapně listují v sešitech a učebnicích a snaží se najít ten opomenutý řádek látky, o kterém si myslí, že tvoří rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.
A potom přijde zkouška... a velice rychle zase odejde. Většina lidí si ani nepamatuje průběh zkoušky, prostě najednou... je pryč. Celé týdny (no dobrá, dny) příprav a za chvíli je konec. Člověk potom přijde domů a najednou nemá co dělat a cítí se nějak prázdně. Časem se samozřejmě zabaví. A obdobím po zkouškovém samozřejmě provází ten nádherný rituál zapomínání naučené látky. Ten důležitý základ tam při troše štěstí zůstane. Ale zbytek... Pchššš. Fuč.
Na zkouškovém je asi opravdu nejlepší ta doba, kdy je po všem. Kdy máte poslední zkoušku za sebou a jen cítíte, jak to z vás pomalu (nebo rychle, to se líší případ od případu) padá a vy máte zase klid.
Na nějakou dobu.
Často velmi krátkou.

Literární koutek

Nějak mi to blogískování moc nejde, co? Nemám asi o čem psát. Depky mám nezajímavé, emo jsem jen příležitostně, nový americký prezident je ohrané téma, ze schodů jsem naštěstí nespadl a má kniha je stále na cestě, ale ještě to bude nějakou dobu trvat, než vyjde. O čem bych tedy mohl psát? Toť otázka.

Potom jsem se jednou zadíval do své nové krásné poličky na knížky a bylo jasno. Mám spoustu knih - a překvapivě ne všechny jsou Harringtonové nebo Star Wars - tak proč o nějaké nenapasat, že? Pak ale přišlo dilema: kterou začít? Což jsem nakonec vyřešil tak, že jsem do poličky hrábnul víceméně náhodně... a vytáhl knihu, která byla natolik špatná, že si popisem jejího obsahu nechci znečišťovat klávesnici. Na druhý pokus vytahuji knihu, kterou jsem vůbec nepochopil... No, tak prostě když jsem hmátnul pošesté, ocitl se v mých rukou Chorál před bitvou of Johna Ringa.

Chorál před bitvou

První román, který kdy vyšel od Johna Ringa a zároveň první část jeho série o válce s Posleeny. Kniha se odehrává v současnosti začíná tím, že k Zemi přiletí mimozemštané a k překvapení všech lidi žádají o pomoc. Galaktická federace, kterou tvoří desítky mimozemských druhů, byla napadena rasou vesmírných nomádů Posleenů, kteří v ostatních druzích vidí pouze potravu. Problém je v tom, že členové Federace po tisíciletích míru už evolučně dospěli do takového stavu, že nejsou schopní násilí. Mají technologie, mají zbraně, ale nejsou schopni taktického myšlení a už vůbec nedokáží zabíjet.
A tak se obrací na lidi. Obvolají hlavy všech významných pozemských států a nabídnou jim veškeré své technologie, ale na oplátku za ně lidi musejí jít bojovat. Jako další motivace může lidem sloužit fakt, že Posleeni za pět let dorazí k Zemi a jejich první vlna má více než dva miliony bojovníků a každá další je dvakrát silnější, než ta předchozí.
Děj sleduje převážně příběh Mika O'Neala, bývalého seržanta u 82. výsadkové divize, který si přivydělával psaním science-fiction, dokud nebyl povolál zpět do služby. Stává se speciálním štábním poradcem pro vývoj a využití nových technologií a posléze je jmenován nadporučíkem a odlétá spolu s pozemskou invazní silou na planetu okupovanou Posleeny.
Příběh Mika na nepřátelské planetě v druhé polovině knihy se prolíná s další dějovou linií o seržantu Pappasovi, který sloužil ve Vietnamu a pomocí nově získaných technologií byl omlazen a povolán zpět do aktivní služby. Pappas má na starost základní výcvik nových rekrutů a jeho očima sledujeme problémy, jež nastávají při příliš rychlém rozšiřování ozbrojených sil, kdy počet řadových vojáků roste rychleji, než počet kvalifikovaných velitelů a následkem toho mají jednotky nedostatečnou velitelskou strukturu. Vojsko má taky samozřejmě problém s dezercí, kdy vojáci spolu s novými zbraněmi utíkají domů, aby chránili své rodiny, protože nechtějí letět na jiné planety bojovat v cizích válkách.
Dobře, je to military Sci-Fi od hlavy až k patě a mě osobně se kniha hodně líbila. Předvádí trochu jiný pohled na mezihvězdný konflikt, než jaký prezentuje například David Weber. John Ringo byl v armádě a tak má fungování vojenské hierarchie poněkud jiný pohled, než Weber nebo třeba Tom Clancy, který v armádě sice nebyl, ale zase má všechno do detailů nastudované. Ringo píše spíše o vojácích, než jejich technologiích a na každého chytrého velitele zde připadá jeden naprosto neschopný idiot. Taky se mi líbí, že Ringo dokáže i o vážných věcech psát s lehkostí a párkrat "breaks the 4th wall" (jak tohle přeložit? Oslovuje čtenáře?) V jedné scéne se na schůzce spisovatelů Sci-Fi na pozadí mihne David Weber. Je zmíněno, že jeden významný podnikatel má kontakty na rodinu jménem Corleone a sám Mike O'Neal je tak trochu ztělesněním Johna Ringa v této knize.
Četl jsem českou verzi a ač se u překladů military SF vždy děsím, musím říct, že Chorál byl přeložel velice dobře. Překlady vojenských hodností jsou vždy problematické, ale překladatelka se snažila a její překlad celkem dobrý a hlavně konzistentní (to znamená, že jedna hodnost je překládána pokaždé stejně a ne, že "lieutenant-commander" je na jedná stránce nadporučík, na jiné korvetní kapitán a na další zase komandér-poručík, jako se to stává v některých jiných knihách). Rovněž oceňuji, že některé vojenské termíny nebo slangy jako Gunny nebo OPSEC zůstaly nepřeloženy a pouze jsou vysvětleny v poznámce pod čarou. A velice mě pobavilo slovo pronesené jako přitakání jedním seržantem - "pře-kurva-sně." Chvíli mi trvalo, než jsem se dovtípil, že jde o "abso-fucking-lutely." :-)
Ale jo, překlad se povedl. Stejně jako celá kniha. Military SF je samozřejmě žánr, který nesedí každému, takže je těžké tu knihu někomu doporučovat. Komu se líbila Honor Harringtonová nebo třeba i věci jako Den nezávislosti či seriál Hvězdná brána, mohl by tu knihu zkusit. A samozřejmě pro příznivce military v jakékoliv podobě je tento román téměř povinnou četbou.

Feedback

K mé novelce Příliš blízké setkání z Ceny Karla Čapka se sešlo hodně různých ohlasů. Tady dávám k dobru dva velice odlišné feedbacky.

Feedback 1

Celé dílko je opravdu zdařilé, neotřelé, nekopíruje nic z toho, co jsem zatím četla (a že to pár knih opravdu bude). Zároveň je to sci-fi o snaze udělat si z nepřítele přátelé. Moc se mi líbilo. Nejvíce mě oslovil odstavec rozhovoru Neiwertové s Huny, byl naprosto fascinující. Máš výtečnou představivost a tento odstavec se čte přímo jedním dechem. Nejméně mě oslovila asi ta první scéna v jídelně, ale na druhou stranu nějak se v ději člověk posunout dál musí, takže bych s ní nic nedělala. Ale samozřejmě i bitvy a další scény byly úchvatné, ale tyto si vybavuji nejvíce.

Feedback 2

Tohle byla sračka, co v té soutěži pohřbila všechnu tu kvalitní literaturu. Nějaká myšlenka tam sice je, ale topí se v té hromadě zbytečností. Problémy hlavní hrdinky jsou naprosto tuctové a neoriginální. Vojáci jsou všichni stejní a jejich dialogy jsou k ději asi tak relevantní, jako kdyby se vojáci bavili o lakování nehtů. Postavy představuješ vyjmenováním telefonního seznamu, máš jich tam hrozně moc a v druhé půlce jich pak půlku během několika odstavců vykosíš. Dal bych tomu možná tak jedno procento za snahu. Nechápu, jak tohle mohlo vyhrát.

Take your pick. ;-)